K - část pátá
Dobyli pevnost, díky zadnímu přístupu. Diskutovali o dalším postupu. Museli dostat dovnitř bezpečně vůdce a vlajku. Občas se po ní podívali. Kdyby nedala slib, mohla by stihnout utéct, ale tak brzy po tom, co ho vyslovila, to nedokázala porušit. Nechala si tam prostor, slíbila jen dnešek. Stále si v hlavě přehrávala co se stalo. Mohla udělat něco jinak? Kde udělala chybu? Co po ní asi bude chtít?
*3 se zvedl od ohně. Došel ke stromu, kde byla uvázaná a přidřepl si k ní. Vysvětlil jí, jaký je plán. Dostala instrukce co nesmí a co se od ní očekává. Mezitím se zvedli i všichni ostatní. Kývla, že rozumí. Zkřížila si ruce na prsou, postavila se, podívala se na *3, přeletěla pohledem *1 až našla vůdce. Zaváhala. Všichni ji sledovali. Nadechla se, sebrala odvahu a došla až k němu. Pobavený úsměv z tváře mu snad ani na vteřinu nezmizel. Znervózňovalo ji to. Sklonil se, a vzal ji do náruče. Měla být jeho štítem před nepřítelem. Vlastně ne tak úplně. Přesněji měla nepřítele zmást, a dát jim čas k proniknutí do hradu. Její smrt by pro ně byla problémem.
Šli zvolna. Neodvážila se zvednout zrak, ale položila si hlavu na jeho rameno. Dech se jí zklidňoval do rytmu chůze. Napětí z ní pomalu odpadávalo. Vnímala jeho blízkost, pevnost rukou ve kterých ji nesl, i jakousi něhu se kterou to dělal.
Pak se setkali s jejími lidmi. Zvedla hlavu. Napadlo ji, že teď by mohla utéct. Bránili by ji a třeba už by se s *1 nemusela dnes setkat. Jako by jí četl myšlenky, vůdce zesílil stisk a přitiskl si ji víc k sobě. Položila mu hlavu zpět na rameno a povzdechla si. Riskovat, že ji chytí v půlce pokusu o útěk se jí nechtělo.
Finta zřejmě fungovala. Sice bojovali, ale šípy se neobjevily a na vůdce si nikdo netroufnul. Dostali se až za hradby. Tam ji postavil na zem a předal *1. Spolu s polovinou družiny se odebral po schodech na vrchol věže, aby vztyčili vlajku.
Na zdi, po které dřív sama přelézala, a vlastně se tím dostala do této situace v zajetí, se objevil *2. Měl namířeno, a než kdokoliv stihl postřehnout že se něco děje, vystřelil. Lekla se. Šíp proletěl kousek od ní, a zasáhl *1 přímo do hrudi.
*1 se naštval. Nepočítal s tím, že pro něj etapa skončí tak brzo. Sevřel zuby. Otočil se k ní "Než se vrátím, budeš na slovo poslouchat *3." Nečekal na souhlas, otočil se a odcházel k pohřebišti. *3 se na ni podíval, malinko zaskočen ale i pobaven vývojem událostí. Pokrčil skoro omluvně rameny. "Jdem dovnitř," naznačil rukou směr k hradu, a rychle zkontroloval hradby. *2 sahal pro další šíp. Přeběhli za zeď, kam už dostřelit nemohl.
"Nemohl bys mi prosím dát alespoň kousek svýho oblečení, ať tu neběhám nahá?" podívala se na něj prosebně, a doufala, že když má košili a ještě tuniku, že by něco obětovat mohl. "No nevím, jak by se to *1 líbilo." zaváhal a zakřenil se. "Prosím," nasadila psí pohled "Když se mu to nebude líbit, tak ti to vrátím." cítila, jak se to v ní bouří, při vyslovení a představě toho, jak *1 vrací kus oblečení a znovu před ním stojí odhalená. *3 si svlékl horní tuniku a podal jí ji. "Dobře." souhlasil. Otočila se zády k němu a oblékla se. "Díky," usmála se, když se obrátila zpět k němu. Cítila se už mnohem jistější.
Z venkovní brány přibíhali rytíři, v houfu, ničím nechráněni. Neměli co ztratit. "Běž nahoru, jak nejrychleji můžeš." řekl *3 a široce přitom máchl paží. Postavil se se svým mečem mezi ni a blížící se bojovníky. Zaváhala. Otočil se po ní – "BĚŽ!" křikl, a důrazně jí prstem ukázal směr, když viděl, že tam stále stojí. Díval se jí přitom přímo do očí. I kdyby nemusela, způsob, jakým to vyslovil, nepřipouštěl námitky. Otočila se na patách a běžela nahoru do věže.
Když se blížila k horním dveřím, teprve začala zpomalovat. Opatrně vzala za kliku, zmáčkla ji, a nechala dveře aby se samy pootevřely. Chvíli počkala, jakoby se bála toho, co za nimi čeká. Otevřela tak akorát, aby se protáhla škvírkou mezi nimi. Nebylo to nic platné. Všichni se na ni překvapeně dívali. Vůdce zhodnotil její nový úbor pobaveným úsměvem. Udělala tři kroky do strany, zády přilepená na zeď, svezla se dolů a sedla si na zem.
Prohodili mezi sebou pár slov a dva z nich běželi dolů. Ostatní rychle začali domotávat vlajku na provaz, který ji pak měl vytáhnout na střechu. Zřejmě vztyčení vlajky nebylo tak jednoduchým úkolem, jako si mysleli. "Co se tam stalo?" zeptal se vůdce. Mlčela. Nemusela nic říkat. Pochopil, že dobrovolně nic neřekne, a dál se věnoval vlajce. Za chvíli už směřovala na střechu.
Chvíli poté se otevřely dveře. *3 přežil. Překvapilo ji to, a přistihla se, že je vlastně ráda. Jako by na něj byla hrdá. Co to je za divné pocity?
"Jsou mrtví, už mají jen střelce." zahlásil. Etapa tak mohla trošku předčasně skončit. Pevnost byla jejich. Teď už ji jen musí uhájit přes noc a ráno.
Byl čas večeře. Podívala se na *3 jestli ji nezastaví, a když nic neříkal, vydala se směrem k ubytovně. Šli kousek za ní.