Liga žen 2008
Letošní rok jsem od druhého kola hostovala za Plzeň, a mohla se tak účastnit ligy žen.
Docela mě nabídka hostování překvapila, protože jsem nečekala, že by o mě, jakožto průměrnou vzpěračku, mohl být zájem, když je jistě spousta lepších, které na lize zatím nestartují. (Třeba zrovna od nás Jana Dubnová). Původně jsem si dokonce myslela, že budu muset odmítnout, protože druhé kolo bylo ve stejný den, jako měla být smíšená liga v trojboji, kam jsem se chystala. Vedoucí oddílu Vršovického trojboje mi ale později napsal mail takovým stylem, že jsem nakonec v trojboji nestartovala, a Plzeňáci mi tuto možnost stále nechávali. Takřka na poslední chvíli jsem tedy zjistila, že opravdu jedu. Bála jsem se, abych to holkám nezkazila, přecijen, liga je závod týmů, a když zklame jeden, vezme ssebou všechny. Uklidnil mě až fakt, že budu v týmu čtvrtá, takže kdybych zklamala, družstvu to ublížit nemuselo. Jel se mnou i Luďa, za což jsem byla taky moc ráda, protože jinak bych tam skoro nikoho neznala, a asi bych se o dost víc stresovala.
Na druhé kolo se jelo autem, den předem. Cestou tam si Luděk prožíval zvláštní pocity (jet autem a neřídit) :) Tranzit byl navíc takové kolotočové auto, dost se to tam houpalo, až jsme z toho všichni měli hlad. Ivetu jsme nabrali cestou v Olomouci, a dvě holky přijely až druhý den. Když jsme dojeli na místo, konečně jsme se šli pořádně najíst do blízké hospody. Udivilo mě, že to platil všechno Plzeňský trenér, ale nekomentovala jsem to. Kdyby to bylo blbý, ozval by se Luďa.
Hotel mě naprosto uchvátil. Vanu jsem do té doby neviděla asi rok a půl, ledničku a varnou konvici na pokoji jsem taky nečekala. Byla jsem nadšená, že si ráno budu moct udělat černej čaj. Pytlíky ssebou od jistých závodů, kde měli jen ovocný, beru pokaždé.
Spaly jsme s holkama v jednom pokoji, a já se smála chlapům, kteří dostali pokoj s manželskou postelí :), holt byli jen dva.
Oproti republikovým závodům jsem se tentokrát vyspala skvěle.
Dojeli jsme na místo, kde se mělo závodit, zvážily se a najedly. Rozcvičovna byla dost velká, takže opět žádný stres. Dala jsem si turka s acylpyrinem jako vždy, Luďa mě promasíroval, a šla jsem se rozcvičit. Základ v trhu jsem šla projistotu 50. Druhým pokusem mi spadlo 55, ale bylo to lehký, což jsem i dokázala třetím pokusem. Luděk mi říkal, že by mě byl poslal i 60, kdybych těch 55 poprvé dala. Na nadhoz jsem základ radši zvedla. 60 je zbytečně málo, 65 jsem riskovat nechtěla, tak kompromis 62. Vpohodě. 65 druhým pokusem taky OK. Už jsem měla radost z výsledku, protože jsem vlastně měla osobák ve dvojboji, tak jsem na poslední pokus šla s tím, že když to nedám, nic se neděje, když dám, bude to super. Už když jsem to nadhodila do polodřepu, podivila jsem se tomu jak mi to sedlo. Když už jsem to přemístila, tak to vyrazit musím! Blesklo mi hlavou, a taky jsem to vyrazila : to byla má první sedmdesátka. Vím, že jsem si pod ni přidřepla víc než u mě bývá zvykem, takže bych nesázela na to, že ji ještě tak hezky zopakuji, ale z této jsem fakt měla radost. Už od této chvíle jsem získala 100%tní jistotu, že hostovat za Plzeň bylo jen dobře.
Asi o půl bodu jsem porazila Veroniku Věžníkovou, což mě taky potěšilo, protože ji stejně jako Evu považuji za jednu z nejlepších vzpěraček. Nevím proč, nějak ty nejlepší vzpěračky nehodnotím tolik podle výkonu, ale spíš podle výkonu který dávají s dobrou technikou. A to obě holky mají. Iveta mě zase překvapila dokonalým výrazem. Myslela jsem si, že jako atletka bude mít techniku horší, ale za ten výraz by se fakt nemusel stydět ani vzpěrač na mezinárodní úrovni.
Jednoduše, po těchto závodech jsem dostala novou chuť do tréninku. Konečně jsem se hnula z místa. Rok se mě drželo těch 55/65, a ne a ne tu hranici prolomit. U trhu se mi to povedlo po lize na VC Plzně, kdy jsem dala 60.
Po závodech jsme se jeli opět najíst, a zas jsem to neplatila. Vlastně jsem tam utratila snad jen něco za to kafe, i když mám pocit, že i to mi kupoval Luďa. Ale nakonec, o peníze přeci nejde. Tyhle závody mi daly mnohem víc, než jen jídlo a ubytování.
Po cestě zpět už nás bylo plné auto. Zastavilo se u obchodu, a já se musela smát, když šli zpátky, a v rukou nesli basu plnou vína! Nevím kolik ho nenačatého dovezly až do Plzně, ale moc asi ne. Prostě slavili a zapíjeli v autě, holky i trenér. Eva to trošku neodhadla, ale když jsem jí na další benzínce koupila kafe, bylo mi řečeno, že ho nepije, a vypili ho všichni ostatní dohromady. :) To mě taky docela pobavilo. Vlastně, celou dobu, od nástupu do auta, přes závody až do výstupu z auta jsem se musela usmívat.
Na třetí kolo jsme jeli vlakem, a tentokrát Luďa nemohl. Trošku jsem se toho bála, vlastně to byly moje první závody bez něj, navíc jsem od Plzně zkoušela bandáže na nadhoz do dřepu, který jsem neměla jistý. Potřebovala jsem pohlídat, abych si je začala namotávat tak akorát, ani brzo, ani pozdě.
Cesta vlakem mě ujistila, že opravdu každý vzpěrač je specificky "jiný". Poznala jsem trošku Evinýho trenéra no :) Mám ráda společnost "jiných" lidí, takže každou odlišnost vítám. Později jsem zjistila, že i Eliška, která na druhém kole byla mimo soutěž, a tentokrát, když byla Eva nemocná si i zazávodila, je něčím jiná. Prostě.. mám ráda vzpěrače i vzpěračky, jsou to fajn lidi :).
Od nádraží byla sokolovna kousek. MHDčkem asi 5 zastávek, a hlavně, ubytovna byla přímo tam, kde se vzpíralo. V pokojích bylo přesně tolik postelí, že by se tam vlezli i Eva a Luďa, kdyby jeli. Přijeli jsme trochu brzo, tak jsme si došli nakoupit jídlo na celý den i na ráno. Platil to trenér. První jsem nevěděla co dělat, když za mě někdo platí, tak si toho moc neberu. Ale věděla jsem, že pokud si nevemu to co chci jíst, tak už se do toho obchodu nedostanu, abych si to přikoupila za svoje. Vzdala jsem to teda, a přijmula to jako fakt.
Sedli jsme si pak do kuchyňky a jedli. Oni si rozdělali víno a svařák, Iveta mi ho skoro vnucoval, a já měla takovou chuť se napít.. ale když nepiju, tak to musím vydržet. Jednou bych si lokla, a rok a půl nepití by byl zabitej.. zásady porušeny. Teď prostě nepiju.
Spát jsme šli něco po půl desáté. Divím se, že jsem usnula, a ještě víc se divím, že mě ráno v půl deváté holky musely budit :).
Šly jsme se zvážit a pak nasnídat. Divila jsem se, že po večerních rohlíkách a čokoládě vážim jen 65,1, což je asi nejmíň, co jsem zatím na závodech měla.
Startovala jsem ve druhé skupině, tak jsem si to tam mezitím stihla omrknout. Tabule v rozcvičovně, na kterou se psaly pokusy, mi dost pomohla. Luďa mě od ní vždycky vyháněl, ať se soustředím na osu, ale tentokrát tam nebyl, tak nemohl :)). Počítala jsem si kolik mám zhruba času, a sama se podle toho rozcvičovala. Když mi pan Pechr říkal kolik pokusů s jakou vahou, dvakrát jsem mu řekla "Luďa mi to říkal takhle.." a jela si po svým, až to asi vzdal a odešel .. fotit Veroniku, která byla taky ve druhé skupině :). Základ na trh jsem šla projistotu 52, protože rozhodčí mi přišli dost přísní. Nechtěla jsem to teď zkazit a vypadnout na základu. Na prkně mi to pak přišlo mnohem lehčí, než v rozvičovně 50, tak jsem s klidem zvedla na 58. Dala jsem to, a zkusila 61. Od země to bylo hrozně těžký, ale známe to.. nelekla jsem se, a dobře udělala. Sedlo mi to tak skvěle, nebylo to ani vpředu ani vzadu, prostě dokonalý, až jsem začala jásat že mám osobák.. ale předčasně. Jakmile jsem se začala soustředit na něco jiného, začala jsem vstávat moc zbrkle, a někde v půlce mi to spadlo. Má blbost.
Na nadhoz jsem byla docela napjatá. Rozcvičovala jsem se do 60ti, základ jsem nahlásila 63 (ať zvedám o 5). Když se blížila 60tka na prkně, už jsem si přistavila židli ke dveřím, a jen hlídala tabuli. Bylo to asi divný, ale potřebovala jsem to tak. Jakmile šla poslední s menší vahou než mám já, začala jsem motat bandáže. Když jsem domotala, bylo to akorát a mohla jsem jít. 63 jsem tedy lehce dala. Zvedla jsem na 68, a znovu šla hlídat tabuli. Měla jsem hodně času. Opět jsem začala motat těsně po průchodu dveřmi poslední co měla být přede mnou, a zase to bylo akorát :)už jsem se tomu skoro smála, přišlo mi to jako soutěž v přesném namotání bandáží. Na čince jsem se ale soustředila jen na ni, takže jsem to opět dala. Třetí pokus - 72 byl napínavější. Holka přede mnou šla 71, ale opakovala pokus, takže jsem namotané bandáže sundavala, prošla se, a znovu namotala. Dala si dost dlouhou pauzu, takže mi díkybohu stačila. Na prkně jsem tedy byla připravená, a 72 jsem přemístila. Pocit rovných zad mi dával potřebnou jistotu, a u výrazu jsem sázela na rychlost. Vyrazila jsem to, ale neměla jsem úplně napnuté ruce. Chyběl kousek. Držela jsem je pevně, ale ne napnuté, a protože mi přišlo, že rozhodčí jsou přisní, při srovnávání do stoje jsem činku už zahazovala jako neplatný pokus. Pak mi ale Míra Jílek říkal, že jsem to zahazovat neměla, že by to bylo platný. To mi potvrdil i poblíž sedící hlasatel, že jsem to měla srovnat a počkat na povel. Takže.. zase moje blbost. Alespoň mám zkušenost na další závody, a osobák o 1kg ve dvojboji. Navíc taky jistotu, že silově na tyto výkony mám.
Holky si myslím taky nevedly špatně, i když Iveta i Veronika byly nemocné.
U vyhlášení mě překvapilo, že se to medailuje. Ještě víc mě překvapilo, že na medaili bylo zezadu napsáno MČR. Když vyhlásily 3 výherní týmy žen, 3 týmy juniorek, zbyly jsme tam s holkama z Plzně jako jediný bez umístění. První co mě napadlo bylo, že příští rok musíme ty třetí porazit. Pak mi ale došlo, že příští rok už budu závodit za Bohemku, za náš tým, kterej by měl být zrhuba na stejný úrovni jako Plzeň. Tak to aspoň bude napínavý :)
Zpátky jsme jeli zase vlakem, což se tentokrát moc nevyplatilo, když museli do Plzně tahat dva 15kg a dva 10kg kotouče :). Docela blbě se to neslo.
Takže shrnu li to, dala jsem si díky lize svůj letošní osobák v nadhozu a dvojboji, získala nový zkušenosti, poznala Plzeňský družstvo.. prostě jen to dobré.