Judo
Napsáno 11.5.2005
Když jsem prišla do toho novýho oddílu, ani tak mě nepřekvapilo to, že tam nebyly žádný holky, jako spíš průměrnej věk judistů. Byla jsem zatím zvyklá že jsem skoro nejstarši, kdežto teď jsem byl spíš takový mladý kuře. Většině kluků bylo mezi 24-30 lety, a všichni taky měli hnědý nebo černý pásek. Se svým téměř svítivě oranžovým jsem si mezi nima připadala jako exotickej papoušek.
No, co se dá dělat, snad to tam přežiju. Pokrčila jsem rameny a s povzdechem jsem se zařadila na konec zástupu.
Hned při rozcvičce jsem ale poznala, že tyhle tréninky mi dají opravdu zabrat. Už po deseti minutách jsem nemohla popadnout dech, a když jsem se po rozcvičce postavila, začaly se mi třást nohy. Měla jsme pocit že moje ruce vážej každá alespoň patnáct kilo.
Měli jsme se rozdělit do dvojic. Teprve teď jsem si začala prohlížet svoje „kolegy“. Dívala jsem se jak se rozdělují a čekala, kdo na mě zbude. Tak nějak podvědomě jsem doufala že nikdo, že si budu moct chvíli odpočinout.
K mému zděšení se předemě ale postavil nějakej kluk, asi o hlavu větši než já, váha asi 90kg, a černej pásek. Jedinný co mě napadlo bylo - to mam tohodle chlapa unýst? Ignoroval muj šokovanej výraz, chytil mě za kimono a posunul kousek stranou, abysme nezavazeli ostatnim. Nohy se mi pořád ještě třepaly, takže když mě pustil, tak se mi podlomily kolena.
Pohrdavě se na mě podíval se slovy „doufam, že tohle tu nechceš předvádět i příště“, a naznačil mi ať začnu s nástupama. Zeptala jsem se ho, jestli nechce začít sám, ale jeho jasný NE mě zbavilo veškerých nadějí. Začala jsem, pomalu, jak mi to svaly dovolovaly, a samozřejmě beze zvedání. Byl na mě moc těžkej. Jemu se to ale nějak nelíbilo. „Rychleji!“ zařval mi do ucha, a pomáhal mi volnou rukou v otáčení do chvatu. Snažila jsem se udržet krok, a zároveň dělat ten chvat správně, ale motala jsem se tam jako hadrová panenka.
Pak dělal nástupy on. Téměř jsem lítala ve vzduchu a snažila jsem se nedýchat, aby mi nevyrazil dech. Po pěti sériích minutových nástupů na rychlost jsem už opravdu nemohla. Padla jsem na zem a snažila se chytit dech. Můj partner mě plácl po zádech a vzdálil se. Za dvě minuty ovšem měly začít další série nástupů a randori. Chtěla jsem se zvednout, ale nohy mi vypověděly službu. Prodnešek jsem skončila. Dívala jsem se jak ostatní trénujou a styděla se za to, jak jsem slabá. Přemýšlela jsem o tom, jestli vůbec má cenu, abych na tyto tréninky chodila. Jsou moc silní a dobří, nemám na ně. Když už jsem se téměř rozhodla, že jsem tu poprvé a naposledy, přišel ten kluk co jsem s ním dělala nástupy a řekl mi, že zítra v 5 je další trénink, a ať přijdu o půl hodiny dřív, že to potřebuju. Chtěla jsem namítnout, že už sem chodit nechci, ale když jsem se mu podívala do očí, nějak to nešlo. Zavřela jsem pusu a spolkla všechny námitky. Věděla jsem, že to ještě zkusím.
Přišla jsem asi o 20 minut dřív než zacínal trénink. Hned po převlečení jsem přišla na tatami a ten kluk tam už čekal.
„Jdeš pozdě. Uděláš si 50 kliků, 50 lehsedů a 50 dřepů“. „cože? Vždyť ten trénink je až od pěti, a přišla jsem dřív.“ „řikal jsem snad ať přijdeš o půl hodiny dřív, nebo ne? Tak dělej.“
Povzdechla jsem si a začala klikama. Po desíti jsem už nemohla, tak jsem přešla na lehsedy, na dřepy, a zas se vrátila ke klikům. Když jsem končila, zustala jsem sedět na zemi a dívala se na něj. Podíval se na hodinky. „trvalo ti to moc dlouho, s takovou se moc daleko nedostaneš. Teď uděláš 60 dřepů. A ať ti to netrvá víc jak minutu.“
„a proč to mam dělat? To mi snad v něčem pomůže?“ „Jistě holčičko, nebude ti pak vynechávat dech, víš?“ škodolibě se na mě usmál.
Udělala jsem těch 60 dřepů jak chtěl. „75 sekund. To se mi nelíbí. Znova.“ „Já už nemůžu.“ „Nemůžeš? Nepovídej. Mám si tě ohnout přes koleno? “ „já ale fakt už nemůžu. Neudělam to za minutu.“ „Tak si stáhni kalhoty.“ „co?“ zasmála jsem se, a podívala se mu do očí. Měl je tak tvrdý a vážný, spaloval mě pohledem. Něco ve mně poskočilo a já si najednou uvědomila, že má hrozně hezký oči. Fascinovaně jsem na něj zírala, a snad až příliš jsem si uvědomovala, co ten jeho pohled se mnou dělá. „Myslim to vážně. “ pronesl pomalu. „Nebo ti je mám sundat sám?“ Zatřepala jsem hlavou abych se probrala. „Já to teda ještě zkusim“. Postavila jsem se, ale nemohla jsem odtrhnout oči od jeho upřenýho pohledu. Chtěla jsem začít, ale nešlo to. Zase jsem si sedla, a řekla mu, že mě znervózňuje. Obejmula jsem si kolena, a sklopila oči. Cítila jsem horko ve tvářích.
Přišel ke mně a zvednul mě ze země. Dívala jsem se pořád dolů a litovala že nemám rozpuštěné vlasy, abych se do nich mohla schovat. Zase si sednul na lavičku, a zatřepal se mnou, abych se mu podívala do očí. Když jsem to udělala, zeptal se: „Zkusíš to?“ „nezvládnu to“. „Pak se nedá nic dělat.“ Chytil me za ruku a stáhl si mě na klín. Snažila jsem se z toho dostat, spadnout na zem, postavit se, cokoli, jen abych nebyla v takové ponižující poloze. Výsledky mýho snažení ale byly spíš samy o sobě směšný, takže jsem toho brzo nechala a čekala co bude dál. Zvednul mi vršek kimona a na zadek mi dopadla první rána. Měla jsem pořád ještě gatě, takže to skoro ani nebolelo. Jenže rány sílily a sílily, a když dopadla pětadvacátá, tak jsem měla zadek horkej asi tak jak tváře, který mi zrudly studem. „Příště to už bude na holou.“ Chtěla jsem utýct, ale to mi nedovolil. Začinal totiž právě trénink.