Linda s tygřím okem

Pevným krokem jsem prošla skrze tmavý les a dostala se tak na úzkou stezku vedoucí k hradu vzteku. Kolem mě byla jen tráva. Vysoká, jasně zelená divoce rostoucí tráva jemně se vlnící v rytmu větru. Po mé pravé straně kráčel na svých měkkých tlapkách můj druh a pán, hlava mého poslání.
Šli jsme si pro Lindu. Princeznu s tygřím okem, jež měla vládnout všem šelmám v našem kraji. Věděli jsme kde ji hledat. Nikdo nezapochyboval o zlobě Čarodějky ze Vzteklejštejna, která se snažila ovládnout vše živé, a zničit vše dobré, když naše Linda jednoho večera záhadně zmizela.
Princezna byla moc malá na to, aby chápala co se s ní děje, a jak moc je pro nás i pro čarodějku důležitá. Musela jsem ji získat zpět dokud byl čas, dokud její tygří oko neprokoukne, a nezaregistruje z okolí touhu po moci zlobě, ovládnutí, dokud se nezačne učit, co sama pak bude kázat až bude vládnout naší říši. Je to má sestra. Nedopustím aby se jí čarodějnice zmocnila a udělala z ní krvelačnou saň! Šli jsme tedy odhodlaně až téměř k bráně. Vlastně to nebyla ani brána, ale čtvercová klec a v ní byli tři psi. Dva byli hnědí, chodili v kleci tam a zpět, pozorovali nás a výhružně vrčeli.
Ten třetí byl býlí. Vlastně to nebyl pes, ale spíš vlk. Stál naproti mně a upřeně mi hleděl do očí. Cítila jsem jak mi sděluje svůj zármutek, bolest, samotu a touhu po svobodě.
Najednou se přes jeho oči přehnala mlha, a jasně modrou barvu jeho očí vystřídala jantarově žlutá. Vlk zavyl. Byl úplněk a za chvíli měla odbít půlnoc a moje poslání právě začíná.
Poklekla jsem abych se rozloučila se svým přítelem. Položila jsem mu ruce na šíji a promlouvala s ním myšlenkami proudícími z očí co očí. Poté jsem vstala a křikla "běž!" Oba jsme se rozběhli opačným směrem. V rozběhu jsem skočila na mřiž a rychle se vyšplhala až navrch. Psi chodili kolem mříží, občas v příhodný okamžik vyskočili a jejich drápy se mi zaryly hluboko do kůže. Byli chytří, nezmatkovali, a každý jejich skok byl přesně vypočítán. Nemohli se minout ani přes mou snahu. Přesto jsem se dostala na druhou stranu vpořádku. Dolů mohla nezraněna seskočit. Ano, toto byl můj gift, mohla jsem seskočit klidně z 10ti metrů a mé tělo by tím nijak neutrpělo.
Promnula jsem v prstech svůj talisman, jež mi na krku visí již od doby kdy jsem poprvé spatřila světlo tohoto světa, a pomalu šla dál, k pevnosti, kde měla být ukryta má sestra, princezna Linda tygří oko. Místo dveří mě uvítala díra místo celé stěny. Po průchodu tou obrovskou dírou jsem se dostala do nějaké haly, zjevně staletí neudržované. Dovnitř dopadalo dost měsíčního světla, takže sem si všimla, že stěn, stropů a schodišť zde chybí opravdu hodně. Místy byla probořená i podlaha. Všude byl hustý nános prachu, a občas se dal zahlédnout nějaký ten nábytek, který vypadal že se po prvním letmém dotyku rozpadne na prach. Kousek předemnou visel od stropu mohutný provaz, který se nedal jen tak přehlédnout. Zaujalo mne, že vypadá vzhledem k okolí téměř nový.
Chtěla jsem po něm vylézt nahoru abych se porozhlédla i tam. Mým záměrem bylo dostat se do zadní věže, kde nejpravděpodobněji byla princezna ukryta. Než ale má hlava dosáhla úrovně prvního patra, mihl se kolem jedné štěrbiny nějaký stín. Zvědavost mi nedala a já tedy opět slezla a připlížila se na ono místo. Po chvíli se stín ukázal kousek vlevo, u jiné štěrbiny. Téměř to vypadalo že mě volá. To už jsem ale pochopila že jde o strašidlo. Následovala jsem ho tedy. Stín mě dovedl až ke kamenným točitým schodům. Cítila jsem chlad na svých bosých nohou, jak se teplota mezi mnou a žulovým kamenem vyrovnávala. Začala jsem se třepat. Dosud mne potkala jen tropická vedra našeho kraje, a toto pro mne bylo úplně nové a nepoznané. Po zdoláni schodiště došláply mé nohy do chladné hlíny uprostřed hradního sklepení. Ovšem sem dolů již nedohlédly světelné paprsky měsíce, a mé oči nebyly schopny takovou tmu prokouknout. Musela jsem tedy použít svůj první dar od přátel. Otevřela jsem prsten jež mi darovaly malé světlušky na cestu a vysypala jeho obsah do své dlaně. Stříbřitý prášek vydával na mé dlani modravou záři a po rozfouknutí se rozptýlil do každičké části sklepení, a místnost tak měkce prosvítil. Sklepení bylo dosti rozlehlé a u jedné stěny stály sudy s vínem. Na každém byla nějaká značka, a vyražené datum.
Je možné že v jednom z nich je schovaná Linda? To snad ne, to by ani čarodějka nedokázala, chovat se takhle k zajatci, ne určitě ji do sudu nezavřela. Ale kde tedy mám hledat? Kde je vlastně můj průvodce? Ah, zapomněla jsem že je to stín, copak můžu vidět stín někde kde není zdroj světla? Chvíli jsem tak bezradně stála, ale nakonec mě napadla spásná myšlenka. Duchové sice prochází zdi, hozená věc jimi propadne, člověk jimi projde, ale?!?! Ale prostěradlo na nich přeci držíJ ! sundala jsem si v rychlosti svůj bělostný plášť, již trošku špinavý po předchozí cestě, a malinko potrhaný od psů venku, ale přecejen to byla plachetka jak se patří. Rozepnula jsem svůj plášť mezi ruce, a chvíli tak chodila po sklepení. Brzy se plášť začal chvět, a zanedlouho se v něm objevila jakási boule. Byl to on. Usmála jsem se a přehodila přes ten neviditelný stín plachetku. Konečně byl viditelným i beze zdroje světla. Vypadal zvláštně, ale řekla bych že možná i víc strašidelně než když byl pouhým stínem, teď mohl na světle stín sám vrhat, nejen jím být. Plachetka se začala pomalu přesouvat, až se zastavila před třetím sudem odzadu. Postupně kousek po kousku jsem sud prohledávala, otevřela ho, a zjistila že je prázdný. Na dně sudu byla kovová rukojeť. Ano, byl to vchod. Ale kam? Může snad být ještě něco níž nežli je sklepení? Zvedla jsem poklop ze dna sudu, a chvíli mlčky zírala to tmavé šachty. Věděla jsem že skok tam pro mě není problém, ale co cesta zpátky? Co když jsem se v strašidle zmýlila, co když mě tam chce uvěznit? Můžou být strašidla zlá? Vždyť jsou jen výchovná, a Lindu potřebujeme k tomu aby naše země byla vychována k míru, svobodě a lásce k přírodě a jejím potomkům..
Ne, nemůže to být zlé strašidlo, určitě ta šachta někam vede. Zběžně jsem se ohlédla, plachetka si spokojeně plula místností od sudu k sudu, a mě už dál nevěnovala pozornost. Nadechla jsem se, a skočila.

Vzhledem k tomu co jsem čekala, nebyla šachta příliš hluboká. Měla něco klem pěti metrů. Kolem mě byla absolutní tma, takže jsem cestu hledala rukama. Naštěstí byla jen jedna. Šla jsem úzkou chodbičkou a rukama se opírala o stěny nalevo i napravo. Čekala jsem kdy narazím na otvor v jedné či druhé stěně. Uvnitř mne svíraly pochyby, nevěděla jsem kolik to může mít chodem, a jestli to není bludiště..
Bohužel co se stalo sem v nejmenším nečekala. Došla jsem totiž na konec chodby, a zdálo se že dál už nic nevede. Bylo to ale až moc divné. Proč by tady ta ulička byla, kdyby nikam nevedla? Začala jsem ohmatávat stěnu před sebou, poté ohmatala jednu ze stěn zespodu nahoru, od konce chodby až k jejímu začátku. Po cestě zpátky jsem se věnovala opačné stěně, ale pořád nic. Napadlo mě zkusit strop. Vystoupla jsem na špičky, a tak akorát dosáhla na strop a konečně má ruka o něco zavadila. Opatrně jsem otevřela dřevěný poklop a přitáhla se po žebříčku, který na něm byl z vnitřní strany připevněn, směrem nahoru. Byla tam opět tma, a má noha s jistotou přistála na schodech. Byly to podobné schody těm kterými jsem scházela do hradního sklepení, ale studily podstatně méně. Stoupala jsem opatrně výš a výš, a málem nedýchala, aby můj dech nezaregistrovala zlá čarodějka. Čím výš jsem byla, tím řidší byla tma, až již jsem s jistotou rozeznala ornamenty vytesané do zdi. Tady, byla čarodějka silná. Pokud bude muset utíkat, tudy rozhodně nemůže. S čarodějkou v patách by neměla žádnou šanci. Můžeš skočit! Ano, můžu skočit, ale co Linda? Nemohu skákat s dítětem v náručí, co kdyby se jí něco stalo? Ne, nemohu si to vzít na svědomí, musí existovat ještě jiná cesta ven. Jak si ale mohu být tak jistá že je princezna opravdu ve věži? Co když je někde úplně jinde, skovaná a bezmocná?
Vystoupila jsem až na samý vrchol věže, a potichu otevřela masivní dubová vrata. Kupodivu nejevila známky opotřebovanosti ani stáří, jako nábytek dole v pevnosti. Ovšem proč mě to vůbec udivuje, když zde má sídlo samotná Čarodějka ze Vzteklejštejna?
Nahlédla jsem opatrně do místnosti. Byla prázdná. Čarodějka zjevně někde sbírá bylinky pro svoje lektvary. Půlnoční úplněk je vhodná doba ke sklizni mnoha čarodějných bylin. Pravděpodobně se ještě nějakou chvíli zdrží.
Po vstupu mne obestoupila mocná vůně růží a šeříku. Zvláštní, tyhle květiny cítit v místnosti zlé bytosti, vždyť toto jsou květy lásky..
Jistě, láska.. co jiného potřebuje dítě aby neztratilo důvěru? Někde tady jistě bude.. Šla jsem po čichu. Když jsem odhrnula závěs v jedné z okolních místnůstek, měla jsem pocit že se asi dojetím rozbrečím. Linda tam ležela na měkkých peřinkách, kolem ní byly poskládány čerstvě natrhané květiny, pravděpodobně natrvalo oživeny nějakým kouzlem, do okna svítil měsíc, a ozařoval tak něžnou spící tvářičku. Usmívala se, asi se jí něco pěkného zdálo.
Nenáviděla sem čarodějku za to že nám ji vzala, nenáviděla ji za to k čemu ji chtěla použít. Ale v hlouby duše jsem jí teď děkovala že se o ni dokázala postarat, že jí dala pocit bezpečí, že ji netýrala.. a nepohrdá tím svěžím dětským životem jako by to byl jen prostředek k naplnění jejich snů. Linda byla zázrak. Byla stvořena k tomu aby ji všichni milovali, zasloužila si tu nejlepší péči.
Nevím jak dlouho jsem tam tak stála, ale asi hodně dlouho, protože už když jsem se zvedala s Lindou v náručí, cítila jsem na zádech ostrou bolest, která se s mým narovnáváním přesouvala výš, až na krk, a když jsem se otočila, zabodl se mi pohled čarodějky do očí jako 2 ostré dýky. Musel jsem je zavřít. Odvrátila jsem hlavu, a přemýšlela. Kdybych teď přeběhla k oknu a skočila, unikla bych. Ale co by se stalo s Lindou? Ne, nebudu riskovat její záhubu, radši sama zemřu kouzlem čarodějky, než zalehnout to nádherné stvoření, které bylo mojí sestrou! Prudce jsem se otočila a vyrazila ke schodům. Čarodějka stála na místě, jen se stále dívala, a dveře se pod příkazem vycházejícím z jejich očí zavřely. Naštěstí jen zavřely, takže mne to sice zdrželo, ale stihla jsem seběhnout pár schodů než se objevila čarodějka nad námi.
"Stůj!" poprvé promluvila. Udivilo mne že rovnou nepoužila nějaké kouzlo. Bála se snad že by tím poškodila princeznino poslání? Zaváhala jsem však jen na moment a hnala se rychle dál. Musíme se co nejdřív dostat dolů do sklepení, než se čarodějka osmělí a použije jedno ze svých mnoha obávaných kouzel..
"Vrať mi ji prosím" Hlas čarodějky zněl téměř žalostně. "Prosím, neber mi mou Lilianu.." probrala sem se. Nemůže to myslet vážně, jistě je to vábička, chce mne zastavit a dostat Lindu k sobě bez nebezpečných kouzel.. "prosím, neber mi ji, je můj jediný poklad, mé jediné dítě,nemůžeš mi ji vzít! " čarodějka se rozplakala, a Linda se začala probouzet. Uslyšela pláč a začala naříkat také. Snažila jsem se ji utěšit ale marně. Stále poslouchala pláč čarodějky, a jakoby ozvěna ji doprovázela svými vzlyky. Zmátlo mě to. Ale byla jsem odhodlaná si princeznu odnést tam kam patří, tam kde se narodila.
"Čarodějko ze vzteklejštejna! Nevydám ti svoji sestru dobrovolně. Neoblomí mne tvůj nářek, Linda patří k nám na panství šelem, musí tam vládnout, nepatří sem, natožpak tobě! Nedovolím ti abys se mstila pomocí tohoto nevinného stvoření zemi kterou nenávidíš!"
"Běž! Dokud držíš v rukou můj poklad, nemohu se proti tobě bránit, ale věz že Liliana mě již teď miluje a bude mne chtít zpět. Přijde ke mně jednoho dne sama dobrovolně a odevzdá se mi celá. Pak má moc ovládne celou vaši říši, a brzy na to celý magický svět.. Cha cháááá"
Čarodějka se začala smát, a Lindě dál stékaly po tvářích slzy. Proběhla jsem skrze tu úzkou uličku, až jsem došla k šachtě pod sklepením. Co teď? Strašidlo s plachetkou na mě již čekalo, ale jak mi mohl stín pomoci dostat se nahoru? Mohla bych použít kouzla, ale jak silné budou moje šlahouny? Musela bych z nich splést cop, a poté vylézt, i s Lindou na zádech musela jsem ji však před čarováním položit metr od sebe, aby ji moje kouzlo nepoznamenalo. Neměla jsem jinou možnost. Položila jsem princeznu do začátku uličky, a začala se soustředit na čarování dlouhých orchidejových šlahounů.. ruce jsem měla nataženy před sebou a soustředila svůj pohled do bodu na protější stěně, kam z mých prstů dopadaly delší a delší šlahouny.. najednou sem zaslechla ostrý čarodějčin smích a viděla jak na opačném konci chodby vztahuje po princezně svoje pařáty..

Otočila jsem se právě včas. Sevřela jsem ruce v pěst, šlahouny jež rostly z mých prstů byly vmžiku přeťaty, a mé ruce teď mířili na čarodějku. Soustředila jsem svůj pohled na její nohy. Bylo to porušení zásad, ale v tomhle okamžiku se to dalo nazvat spíše sebeobranou. Z prstů my vyšlehly nové šlahouny, okamžitě se propletly mezi čarodějčinou sukní a fixovaly ji na místě. Zařvala. Z prstů jí vyšlehl blesk když jím přeťala jednu vrstvu šlahounů, ale to už se jí mezinohami prodíraly další a další, obmotávaly se jí kolem celého těla, obalily jí hlavu a nad ní se zachytily kovového žebříčku a šplhaly dál a dál.
Sevřela jsem opět ruku v pěst. Věděla jsem že toto není výhra. Dalo mi to jen čas. Čarodějka ze sebe strhávala co se dalo, ruce měla jen omezeně pohyblivé, takže nemohla ani kouzlit. Když šlahouny přišly o zdroj, musely se začít živit samy, a začaly tak z ní vysávat energii. Rostly výš a výš, a občas se objevilo poupátko.. V rychlosti jsem začala splétat cop ze šlahounů co ležely předemnou. Přivázala sem si k sobě Lindu pomocí její zavinovačky , a hodila konec spleteného provazu nahoru. Nic se nestalo. Hodila jsem jej tedy ještě jednou, teď už správně. Konec narazil do nejbližšího sudu, a začal se po něm plazit..obalil jej a vinul se dál. Zatahala jsem za vytvořený provaz, zdálo se že už je dost pevně přichycen, tak jsem začala lézt. Musela jsem spěchat, čarodějka se dostávala z uvěznění až moc rychle. Nemohla bych použít kouzlo s Lindou na zádech. Vstoupila jsem do sklepa kde prach od světlušek začínal pomalu ztrácet svoje kouzlo. Bílou plachetku opodál však nešlo přehlédnout. Vlnila se před jedním soudkem, a na bělostném plátně se skvělo pár rudých skvrn. Musela jsem se usmátJ. Bylo mi jasné že to není krev, co by taky dělala krev na strašidlovské plachetce? Prostě si neodpustilo ochutnávku toho skvělého vína které musí navěky chránit. Když mě strašidlo ucítilo, vydalo se směrem k východu aby mi ukázalo cestu. Můj dík asi ani neslyšelo, protože se hned obrátilo a plachetka odeplula k nejbližšímu soudku.
Venku začínalo pomalu svítat. Než jsem s Lindou, která opět pokojně spala, došla ke kleci se psy, bylo nebe již téměř rudé. Slyšela jsem šum lesů z povzdálí, byl to téměř nářek, naděje, však nezbývalo už mnoho času. Již brzy měla Princezna pronést první slovo, které poznamená její osud. Již brzy Linda otevře své tygří oko, a začne poznávat..
Zastavil mě pohled vlka. Dívala jsem se mu upřeně do očí tak jako on mě. Byly opět jasně modré. Prosil mě. Byl jedním z nás, cítila jsem to. Byl jedním z nás, a já mu mohla pomoci se vrátit. Jaké kouzlo však na něj čarodějka použila?
Věděla jsem již, že to kouzlo působí jen v době kdy ona není přítomna. Ano, došlo mi to. Její oči. Hlídala svou pevnost i v době kdy sbírala byliny či se prostě jen vzdálila. Potřebovala někoho komu by svůj zrak mohla svěřit. Byla tedy mimo hrad slepá? Jestli je to tak, jistě zruší tuto kletbu, bude li se mi muset postavit za hradbami své tvrze.
Byla jsem odhodlána to zkusit. Dostávám tak Lindu do nebezpečí? Ne, ještě je čas a za hradbami mi mohou ostatní přijít na pomoc. Může si princeznu kdokoliv převzít a odnést ji do bezpečí, pokud by se něco stalo.. Rozběhla jsem se a skočila na plot. Přelezla jsem přes klec. Psi se tentokrát kupodivu ani nehnuli. Možná věděli co je Linda zač. Možná to cítili stejně jako ostatní co se s ní jednou setkali. Nikdo nemůže nenávidět Lindu, je to její gift.
Sotva jsem slezla, objevila se čarodějka. Vznesla se k povrchu hradeb a nenávistně se na mě dívala. Její pohled již nebolel, za hradbami nebyla tak silná, nemohla použít kouzlo na přelomu mezi dvěma zeměmi. Musela se rozhodnout. Abych jí to usnadnila, rozběhla jsem se, a v bezpečné vzdálenosti položila Lindu na zem. Zabralo to. Čarodějka se snesla na zem a čla svižným krokem tam, kde si pamatovala že princezna leží. Očima vlka však viděla jen to, co bylo v jeho zorném poli a já si dávala pozor, aby na Lindu vidět nebylo. Vzala jsem ji a přesunula teď jinam. Rozmístila jsem pleny z její zavinovačky po celé louce, takže když čarodějka došla na místo a zjistila že tam Linda již není, nemohla se vydat ani po čichu. Všude to vonělo stejně. Naštvala se. Věděla že jí mohu kdykoli nepozorovaně utéct. Tráva byla dostatečně dlouhá a měkká abych se nevidomému rychle ztratila z dosahu. Nemohla použít kouzlo na mě, dokud by si nebyla jistá že nedržím princeznu.
Otočila se směrem k pevnosti, zvedla ruce k nebi a vlasy se jí začaly divoce kroutit. Zařvala, a prudce švihla rukama ke kleci se psy a vlkem. Z prostředníků jí vyrazil blesk, a zasáhl obě vlčí oči. Vlk zavyl, a padl k zemi. Klec se rozpadla na prach a psi někam záhadně zmizeli. Čarodějka se několikrát rychle zatočila, pozvedla ruce a poté padla k zemi stejně jako předtím vlk.
Myslela jsem že sou mrtví. Stála jsem jako zkamenělá, a dívala se střídavě na vlka a na čarodějku. Vlk byl naživu, pohnul se. Byla tedy naživu i čarodějka. Nebude jí jistě trvat dlouho než se probere. Sebrala jsem Princeznu a běžela směrem k lesu. Udělala jsem co bylo v mých silách, vlk si jistě dál poradí sám. U lesní pěšinky mě čekal tygr. Poklekla jsem abych se s ním přivítala a předala mu Lindu. Mé posláni skončilo.
Upřeně jsme si hleděli do očí a on tak viděl všechno, co se v pevnosti odehrálo. Znervózněl. Čarodějka něco udělala… s Lindou. Něco nebylo úplně v pořádku…
Než jsem vkročila do lesa, Linda se probrala. Otevřela své zelené oči a zadívala se na nás dva. V té chvíli se zároveň probudila čarodějka. Princeznin talisman se rozžehnul mocným světlem, a ona poprvé promluvila. Řekla "STÍN".
Ano stín. Došlo mi co tím myslela. nejvíce mi pomohl, a přitom byl jediný kdo k Lindě nemohl pocítit lásku. Proč to tedy dělal? Proč Linda pojmenovala právě jeho?
Asi nám to zůstane záhadou, než Princezna dospěje, a bude schopna nejen dobře vládnout, ale i se sama rozhodovat. Bála jsem se věštby čarodějnice. Vrátí se za ní snad kvůli strašidlu? Myslela tím slovem opravdu ono strašidlo, nebo nějaký úplně jiný stín?
Vstala jsem, a odvedli jsme Lindu s tygřím okem zpět kam patřila. do místa kde se narodila, a sdělili ostatním, že její první slovo znělo "STÍN"..