K - část sedmá
Znovu se zvedla, a pochodovala tam a zpět. Nějaká možnost přece být musí. Přece i když párkrát utekla, bude ji nakonec někdo hledat. Pak uslyšela cvaknutí klíče. Vrhla se ke dveřím. Otevřel. Chtěla začít nadávat a ruce měla zaťaté v pěst. Zarazila se. Jeho nečekala. "Ty?" podívala se na své ruce, a pěst pomalu uvolnila. Udělala krok zpátky do pokoje. "Co tu děláš?" vstoupil "Máš být ve věži, to spíš já bych se měl ptát co tu děláš." "Zamčel mě tu," svěřila se. Položil jednu nohu na stolek u dveří, natáhl se po ní, a bleskově si ji přehnul přes koleno. Jednou rukou si ji chytil a druhou jí naplácal na zadek. Ze začátku to ani nebolelo, spíš to pro ni byl šok, ale každá další rána bolela víc a víc, až z opakovaného "Au"zůstalo jen bolestivé syčení. Pak ji pustil. "Běž." ukázal ke dveřím. "Rovnou do věže." Zavřel dveře a šel hned za ní. Šla pomalu. Sice byla ráda, že je venku z pokoje a vrací se do hry, ale uvědomovala si, že tím je znovu pod slibem poslušnosti. Ve tvářích cítila červeň z předešlého výprasku. Z jeho hlediska si to asi zasloužila. Nebyla, kde má být. Chytil ji v podpaží aby trošku urychlil její krok. Rozhodl se, že nepůjdou přes bránu, ale přes zeď. Věděl, že jejich příchod budou očekávat, a nechtěl, aby je hned zabili. Stále neměl meč a ona, jako zajatec, také ne. Zdálo se, že na zdi nikdo není. Kdo ví, jak to ale vypadá na nádvoří. Vylezli nahoru. Uvnitř se bojovalo. Vytáhl svoji píšťalku a několikrát zapískal. Slezli zpět ze zdi, seskočil a pomohl jí dolů. Pak ji vlekl s sebou k hlavní bráně. Když tam došli, divila se, že je vstup volný. Všichni se teď pohybovali pod zdí, nebo na ní. Sebral meč který mu někdo hodil. Chytl ji za ruku a táhl ji za sebou směrem k věži. Neměli moc času. Jeden z jejích lidí mu zatarasil cestu. "Běž do věže." pustil ji a připravil se k boji. Popostoupl si tak, aby jí umožnil přejít za jeho zády ke vchodu, a odrážel rány nepřítele. Odevzdaně se vydala směrem vzhůru.
Nahoře již čekal vůdce. Byl tam sám. Střežil vlajku, zatímco ostatní bojovali. Sám neměl meč, ale jen dýku, kterou mohl na nepřítele v sebeobraně použít. Počítalo se ale s tím, že jeho družina k němu nepřítele nepustí.
Uvítal ji úsměvem. Jak jinak. Cítila se jako malá, neposlušná holčička. Měla chuť vše vysvětlit, hájit se, že za to nemůže, ale zároveň věděla, že to ničemu nepomůže. Došla ke zdi, co nejdál od něj, a sedla si tam na zem. Sice byla jeho nepřítel, ale beze zbraně mu neměla jak ublížit. Leda by mu vzala jeho dýku. Zamyslela se. Možná by tak ještě děj mohla trošku zamotat...
Ne. Zavrhla to. Nedokázala si představit, jak se k němu se lstí přiblíží a bere mu zbraň od pasu. Musel by ji odložit. To asi nehrozí, tak malá dýka mu nemůže překážet. Nebo?
Pomalu se postavila a šla k oknu. Vyhlédla ven, ale vedlo na špatnou stranu. Kromě lesa nebylo co pozorovat. Chvíli tam jen tak stála, pak se otočila a šla k oknu naproti. K tomu kousek od křesla ve kterém seděl. Bylo z něj vidět na dohořívající oheň. "Škoda, že odsud není vidět pod věž," prohodila. Postavil se, a šel k ní. Vyhlédl z okna, nic moc se tam nedělo. "Dlouho už tam nebudou." odpověděl jí. Podívala se na něj, pak zase z okna. Srdce jí splašeně bušilo. Teď nebo nikdy. Byl tak blízko, měla šanci. Natáhla ruku a protáhla si prsty. Otočila se víc na opačnou stranu, doufajíc že ho tím rozptýlí. Pak se začala otáčet směrem k němu, a bleskově se natáhla po dýce. Chtěla mu ji vytrhnout od pasu, ale sotva ji vytáhla, už ji držel za zápěstí. Najednou jí to přišlo jako ten nejhorší nápad co kdy měla. Pustila dýku která spadla na zem, sklonila hlavu a snažila se vyprostit ruku z jeho sevření. První se zasmál, ale pak zvážněl a nepouštěl ji.
Odtáhl ji ten malý kousek ke křeslu. Ještě než si sedl, chytil jí obě ruce do dlaní aby se otočila čelem k němu. Prstem jí nadzvedl bradu. Když se mu dívala do očí, cítila se hrozně. "Teď už jsi to trochu přehnala," řekl klidným, přesto hrozivým hlasem. "Budu ti muset naplácat." škubnul mu koutek v úsměvu, ale potlačil ho. To si ji určitě jen dobírá a straší ji, pomyslela si, ale pak si vzpomněla jak ji přivázal ke stromu. Nesmí se nechat zase zmanipulovat tím, jak neškodně působí. Sednul si do křesla, a začal jí rozepínat kalhoty. Vyděšeně udělala krok dozadu a začala se bránit. Přitáhnul si ji zpět k sobě, její prsty mu v úmyslu nezabránily, jen ho trošku zpomalily, ale nikam nespěchal. Stáhnul jí rozeplé kalhoty pod zadek, a strhl si ji na klín. Ležela ohnutá přes jeho nohy a kraj křesla. Opřela se o křeslo a chtěla se postavit. Naklonil se, chytl ji za zápěstí a zkroutil jí ruku za záda. Nebolelo to, pokud se nesnažila narovnat. Zkoušela se mu vykroutit, ale každý pohyb jako by ji jen víc a víc vtlačovat do jeho klína. Přestala se zmítat, mnohem víc si tak uvědomovala, že má stále holý zadek. Ještě že kalhotky jí nechal. Pak dostala první ránu. Vyjekla překvapením. Druhá byla horší. Rozhodla se, že bude zticha. Nemusí vědět jak to bolí. Doufala, že nelpí na tradičním výprasku s pětadvaceti, ale v duchu počítala rány. Měl podivně nepravidelný rytmus. Když už si myslela že to je vše, najednou uhodil znovu. Zadek ji pálil, nešetřil ji.
Ze soustředění ji vytrhlo prudké otevření dveří. Bylo to *3, přišel vůdce informovat, a asi i zkontrolovat. Překvapeně sledoval scénu před svýma očima. Dopadla ještě jedna rána, a pak ji pustil. Rychle si natáhla kalhoty, vrhla po vůdci vražedný pohled, zavrčela aby věděl, že to pro ni neskončilo, že mu to jednou vrátí. A přesunula se na druhou stranu místnosti k oknu. Sedat si zatím nechtěla.
Prohodili spolu pár slov. Zdálo se, že vyhrávají. *3 Přešel k ní, a opřel se o zeď. "Vyhráváme, za chvíli bude konec." informoval ji s úsměvem. "Noc bude zajímavá." zasmál se a odešel ven. Za pár minut se vrátil a nesl deky z jejich tábora.Teď už tam asi zůstal jen vyhasínající oheň a její meč.
Mohlo to být asi dvě hodiny od večeře, když etapa končila. Začínala noční, dlouhá část. Kdy se mohlo něco dít, ale nemuselo. Byl to čas hlídek. Do věže přišli skoro všichni. Dva zůstali venku, a střežili vchod ke schodišti. Proběhla diskuze a rozdělení hlídek. Začínala být tma, ale bojovníci ještě nebyli unavení. Čtyři byli vysláni do tábora nepřátel, aby se pokusili ukrást jejich vlajku. Ve věži tak s ní zůstali jen dva. Zrovna ti, které znala. Byla to náhoda? Tomu se jí nechtělo moc věřit. Přesto si jí docela dlouho nevšímali. Pak zjistila co řešili, a vůbec se jí to nelíbilo. *1 po ní chtěl aby vrátila horní část oděvu *3. Když to zdráhavě udělala a přikryla se jeho dekou, chtěl aby si sundala i kalhoty a boty. "Proč?!" divila se, a snažil se vzdorovat. "Na spaní to nepotřebuješ a bez toho nám neutečeš. Ráno ti to vrátím. Slib sice platí jen dnes, ale zajatcem jsi, dokud tě nepropustíme." Nepříliš ochotně si pod dekou svlékla kalhoty a položila je vedle sebe. Už na sobě měla jen kalhotky. Takhle opravdu nikam utíkat nebude. Sebral její oblečení, a odnesl ho do části místnosti, kde bylo křeslo vůdce. Měl tam tak pohodlí i přehled. Výjimečně nemohl jít spát na ubytovnu, protože teď už ve hře měl důležitou roli. Jeho zabití by znamenalo konec, a vítězství druhé strany. Dívala se, jak hromádka jejího oblečení mizí pod křeslem. Pak se na ni *1 otočil a nastavil ruku "Ještě ten zbytek." usmál se. "To nemyslíš vážně!" zakýval prsty aby ji popohnal. "Takhle určitě neuteču, víc toho nepotřebuješ!" řekla odhodlaně a přitiskla si deku silněji na tělo. "Mám ti je vzít sám?" zvednul obočí a čekal na její reakci. Došla jí slova. Jen ho zabíjela očima. Po chvíli špitla "To neuděláš." Nebyla o tom tak úplně přesvědčená. Chytil deku kterou si tiskla na tělo, a trhnul. Chvíli odolávala, ale do dvou minut jí deku vyškubl, a ona zůstala na zemi skoro nahá, přede všemi. Zahodil deku a blížil se k ní. Neměla se do čeho schovat. Jen si dlaněmi zakrývala ňadra. "Počkej!" vykřikla, i když její hlas zněl spíš jako šeptání. Přelétla očima po ostatních, ale nevypadali, že by jí pomohli. Spíš sami byli zvědaví, jak se situace vyvine, a se zájmem ji sledovali. "Dám ti je, když mi slíbíš že můžu zůstat schovaná pod dekou." Vrátil se pro deku a hodil jí ji. Pomalu se vrátila na místo, kde měla spát Přikryla se dekou, a sundala si i ten poslední kousek oděvu, co jí zatím zůstával. Stydlivě ho sevřela v dlani, deku těsně kolem těla. Co teď? Má mu je dát? Nastavil dlaň. Červenala se. Zhluboka se nadechla, natáhla ruku, prsty jí musel rozevřít svými. Vzal si ten citlivý kousek oděvu, a strčil si jej do kapsy.
Za nějakou dobu se vrátili tři ze čtyř, kteří šli na průzkum k nepříteli. Zjistili, že tam nemají šanci a je zbytečné riskovat. Jeden skončil na pohřebišti.
Hlídku před věží už měl mít jen jeden člověk. *3 se vydal ven, a poslal dovnitř ostatní, aby se šli vyspat.
Venku už bylo docela chladno, když se *3 vracel z hlídky. *1 ho slyšel přicházet. Opatrně odhrnul deku, aby ji neprobudil. Vstal, přehodil přes sebe košili a do ruky si vzal meč. Kývli na sebe a *1 šel pod věž na hlídku. *3 si odložil zbraň a lehl si na bok vedle ní, z druhé strany než byl *1. Chvíli se díval jak spí. Pohladil ji lehce prstem po tváři. Otočil se na záda a chystal se taky spát.
Vnímala jak se vedle ní vystřídali. Byla v příjemném malátném polospánku, kdy jí ještě sny splývaly s realitou. Cítila chlad sálající z těla ležícího vedle ní. Když ji pohladil po tváři, usmála se. Malinko pootevřela oči, podívala se jak leží vedle ní, a zas je zavřela. Nemohla však znovu usnout. Ne tak blízko, přesto bez kontaktu. Přisunula se k němu trošku blíž a jemně, nenápadně, se dotkla jeho těla kolenem a hřbetem ruky. Pootevřela oči aby viděla jestli se neprobudil. Díval se na ni. Usmál se, vsunul jí ruku pod hlavu a druhou si ji přitáhl na sebe. Stulila se mu na hrudi a přehodila si nohu přes jeho tělo. Byla ráda že nevidí, jak se červená. Už se cítila lépe. Chráněná, v bezpečí. Poslouchala tep jeho srdce, a znovu usínala.
*1 se vracel z hlídky, vyměnil se s dalším rytířem, a opatrně v tom šeru šel k místu kde měl spát. Když rytíř vyšel před věžní místnost , než se stihl otočit, držel ho někdo za pusu, druhou rukou mu bral meč a okamžitě ho použil. Otočil se tak, aby ho protivník viděl, a naznačil mu ať je potichu. Pustil jeho ústa, a ukázal mu cestu k pohřebišti. Protivník kývl a odcházel.
*2 otevřel dveře a vstoupil do věže. *1 si zrovna sundal košili, ale ještě neležel. Chvíli se na sebe jen dívali. Pak *1 pomalu odhrnul deku. Ležela nahá stále na *3 hrudi, nohu přehozenou přes jeho tělo, a i v tom šeru bylo vidět čerstvé modřiny na jejím zadku...