Liga žen 2009 - první dvě kola
Letos měla Bohemka poprvé v historii oddíl v ženské lize. Proč? Protože jsem chtěla.
Za všechno vlastně může Míra Jílek, s tím svým nápadem, abych hostovala za Plzeň. Zkusila jsem si to, a zjistila, že i ligové závody bez medailí a diplomů mají něco do sebe.
Protože u nás zrovna trénovaly tři holky, a čtvrtá už také byla nalomena aby začala vzpírat, chtěla jsem prostě aby Bohemka měla vlastní družstvo, na který by mohla být hrdá.
Svým nadšením jsem nakazila první Luďu, a už jsme začali zjišťovat, jak by se k tomu stavěli ostatní. Jana i se svým trenérem Jardou Svobodným přikyvovali a usmívali se, jako že je to dobrý nápad. Andrej byl dalším nadšencem, a jeho přítelkyně Lenka taky souhlasila. To už jsme byly tři. Sylva, poslední členka oddílu byla jedinná trochu proti. Nevzpírá kvůli závodění, a i když má ohromnou sílu, technika jí zatím moc nejde. Čtvrtou závodnicí tedy byla Květa, která se stala členkou oddílu až cca dva měsíce před prvním kolem ligy. Sice se jí první moc závodit nechtělo, ale prostě jsme jí řekli že na ligu jede, a jela. Nakonec myslím byla ráda :)
První kolo jsme očekávali s rozporuplnými pocity. Jak se blížil onen osudný den, Jana zmiňovala, že se jí nemusí podařit mít volno kvůli práci. Bez ní bychom sice byly značně slabší tým, ale pořád tým, tak jsme jen doufali, a těšili se.
V pátek jsme vyjeli dvěma auty směrem Bohumín. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu, jako jsem byla předtím s holkama z Plzně, tak jsem trošku doufala, že by tam opět mohly být, a zašlo by se hromadně na jídlo. Bohužel nebyly. Trošku mě zklamalo, že nakonec ani nikdo od nás jít nechtěl, tak jsme v hospodě skončili já s Luďou nad hranolkama s flákotou masa, a s Květou co si dala jen něco na pití, aby držela váhu. Pak jsme nikdo nechápali, jaktože mám i po tom jídle jen 63kg. Asi ta chipsová dieta :)) v té době jsem jedla skoro každej den pytlík chipsů.
V rozcvičovně jsem pak varovala Květu, která se mnou závodila v první skupině, že je na parketu hrozně ostrá osa. Už podruhé jsem si o ni ošmirglovala holeně do krve.
Jak vypadaly závody si můžete přečíst v jiným reportu: http://vzpiranibohemians.unas.cz/db_zavody/1-kolo-ligy-zen-09.php
Já jen dodám, že v trhu mě nelimitovala váha. Už tehdy jsem se cítila na těch 65kg, co teď dávám, ale vždycky když mi osa jednou přepadne dozadu, následující pokus spadne dopředu a obráceně. Nikdy si to při soutěži neuvědomím, ale po ní ano, a mám to tak i na tréninku. Asi podvědomně dotahuju víc nebo míň podle předešlýho pokusu, ale o moc. Naštěstí se mi zatím vždycky alespoň jeden pokus povedl. Při nadhozu jsme si trošku spravila náladu, a hlavně mě potěšilo, že jsem se vlezla pod těch posledních 77kg. Bylo to už od země hrozně těžký, myslela jsem, že to snad ani nevytáhnu po kolena, a pak najednou sedím pod ní a zkouším vstát.. Bohužel ani s bandážema jsem na to neměla dost síly :( budu muset natrénovat dřepy.
Když se nám s Květou povedlo úspěšně projít prvním kolem, a Janě pak druhým, s klidem jsme sledovali pokusy Lenky. Andrej ji samozřejmě poslal na prkna se základy blížícímy se jejímu maximu. Lenka měla jeden velký problém - lokty. Neudržela ruce napnuté, tak spousta pokusů v nadhozu i trhu nebyla platných jen kvůli jejich pokrčení. Když na nadhozu vypadla, cítili jsme myslím všichni trošku zklamání, ale nebylo to až tak důležité. Když pak ale Lenka s úsměvem krčila rameny a říkala že to nevadí, napadlo mě, jestli vůbec ví, v čem spočívá liga? Tato otázka mě pak napadla znovu před druhým kolem..
Po prvním kole jsme museli řešit vysoké finanční náklady na hotel a dopravu, hlavně jsme zbytečně jeli dvěma auty. "Starší" část našeho oddílu byla vůči ženské lize dost skeptická, a tyto vysoké náklady jim jen nahrávaly v tom, aby byli dál proti. Kdyby Luďa neslíbil, že si to všechno vezme na starost a zařídí to, tak by liga nebyla.
Do druhého kola jsme chtěli už jet jen jedním autem. Další malé narážky na drahé ubytování nás donutily zajistit ubytování mimo hotel.
Ještě mezi tím jsme ale museli čelit takovým problémům, že se liga málem rozpadla.
Asi 10 dní před závody Luďa volal Janě, aby zjistil jestli s ligou počítá. Dozvěděl se o jejím zranění, a že tedy zřejmě nepojede. To byla první špatná zpráva. Pak jsme neměli jak kontaktovat Lenku, nikdo na ni nemá číslo, a Andrej chtěl všechno řešit za ni. Nebyla tedy jiná možnost, a Luďa volal Andrejovi, jak to vypadá s Lenkou. Dozvěděl se, že údajně má stále problémy s lopatkou, a nemůže nadhazovat, a závody nepřipadají v úvahu, ať jede Jana nebo Sylva. !!?? Naštvalo to nejen Luďu, ale i mě. Květa byla bez sebe, ta už slovo Lenka nemohla ani slyšet. Já ji stále hájila, že třeba neví v čem spočívá liga (viz ten zážitek z prvního kola), třeba neví, že když nepojede, tak možná nepojede ani jedna z nás, protože dvě jsou málo, že potupí náš oddíl který bude muset platit pokutu, ale hlavně - že jsme se já i Květa na ty závody připravovaly a těšily, Luďa se staral, vyřizoval ubytování, a najednou má být konec? Proč se neozvala dřív a sama? Jaktože pak normálně trénuje? (údajně jen trh který ji nebolí, ale trénuje.) Sylva byla nemocná s horečkama, ale slíbila, že když to jen trochu půjde, tak by jela. To od ní bylo hezké, ale bohužel se na to nedalo spoléhat, tak Luďa na poslední chvíli sháněl nějakou holku na hostování, což přineslo nejen další finanční náklady, ale i spoustu starostí navíc. Holky z Chebu, které za nás nakonec závodily, se až po příjezdu do Prahy dozvěděly, že nebudeme spát v hotelu, ale u mojich rodičů, a budeme muset vstávat před šestou, aby Luďa stihl technickou poradu.
No, zvládly jsme to, i když já se moc nevyspala. Chtěla jsem nakonec radši závodit ve druhém kole, abych se stihla najíst a vytrávit, Květa by do druhého kola nervozitou vyletěla stropem, tak šla v prvním. Holky chtěly závodit spolu, tak na ně zbylo třetí.
Bylo mi tak nějak líto, že už nejsme tým. Bylo to napůl, Bohemka / Cheb. Plzeňačkám chyběla Iveta, takže kdybych tentokrát závodila za ně, mohla jsem jim pomoct k potvrzení třetího místa. (Nakonec kdyby jim nevypadla Veronika, stejně by byly třetí i bezemě) Tak trošku jsem rezignovala na tu hezkou myšlenku, mít vlastní tým, bez hostování, a ukázat že to jde. Asi nejde.. zatím. Vzpomněla jsem si na třetí kolo s Plzní, jak všechny holky byly nemocný, na antibiotikách, a stejně zvedaly. A u nás? Ještě nemáme dostatečně pevnej tým prostě. Nemohla jsem si pomoct, a i když si s tím Luďa dal tolik práce, takovýto myšlenky mě napadaly. Jak to bude vypadat příští rok?
No, k závodům.
Byla jsem nervózní. Nejen z toho, že jsem šla až ve druhém kole. Jak se začalo zvedat, měla jsem chuť se přidat, rozcvičit se.. prožila jsem si první kolo jako bych ho sama závodila, a když jsem se pak začala rozcvičovat ve druhém, už jsem byla bez energie. Většinou na závodech při rozcvičení poskakuju a pobíham, teď jsem si ráda jen tak sedla.
Na prkně jsem pak pod 60kg skoro tancovala, nechápu, že jsem to udržela a postavila. 65 mi pak sedlo mnohem líp, ale stalo se to co vždy - jednou spadlo dozadu, potom hned dopředu, a čtvrtý pokus není. Bylo mi to líto, protože jsem si chtěla dát alespoň osobák ve dvojboji, ale to bych musela nadhodit 78. Cítila jsem se silově i na víc, a řekla jsem si, že pokud dám 75, půjdu rovnou 80. Asi jsem neměla myslet tak dopředu. 70 jsem chytla v polodřepu, a výraz byl takovej nijakej, aby byl.. prostě lehoučký. 75 mě ale poprvé hodilo na zadek, spadlo mi to moc dozadu. Tak jsem se smířila s tím, že 80 nebude. Po třetím pokuse jsem se ale musela smiřovat i s tím, že ani 75 není :( Svůj vliv na to mělo i závodní prostředí. Přímo naproti závodnímu prknu byl roh místnosti, takže když jsem se chtěla před pokusem o něco zapřít pohledem, klouzaly mi oči spíš po lidech kolem stojících, a pak se jedno oko zaostřílo někam na 20 metrů vzdálenou zeď a druhý na roh 5 metrů daleko. Nebylo to nic příjemnýho, znejisťovalo to. Činka se jim kutálela jak chtěla, takže třeba před tím prvním trhem jsem ji tahala nahoru nakřivo.
Celý tyto závody jsem musela často chodit ven. V Hrozenkově je nádherně, a i ten déšť se mi zrovna trefil do nálady. Kdykoliv jsem trošku smutná, prší. Teď to byl takovej déšť, jakej jsem potřebovala. Šla jsem se projít k lesu, a myslela na to, co se asi zrovna děje v budově závodů, na to co by se mohlo dít.. V hlavě mi zněla hudba, a kdyby kolem nebylo tolik baráků, tančila bych.
V těle mi ještě dozníval jeden silný pocit, jako by ten blesk, co mnou v té chvíli projel, ve mně zůstal, a občas zajiskřil.
Když dozávodily i Dominika s Martinou, hned jsme se sbalili a jeli, abychom stihli poslední vlak co jim jel v osm večer z Prahy. Když jsem pak šla kolem rozcvičovny, napadlo mě, že bych se měla rozloučit alespoň s plzňákama. Došla jsem ke dveřím ven, a zeptala se Ludi, jestli se nepůjdeme rozloučit. On mi ale odpověděl, že už se rozloučil. Stála jsem mezi dveřma a váhala, jestli tam mám zaběhnout, nebo skočit do auta, kde už všichni čekali. Stála jsem tam alespoň minutu, a pak zvítězila nesmělost před přáním, a šla jsem k autu bez rozloučení. Trochu jsem si to pak vyčítala. Jsem jak malá :)
Do Prahy jsme naštěstí dojeli včas, tak akorát.
Jak dopadne třetí kolo, je zatím ve hvězdách. Možná budeme mít novou vzpěračku, možná bude vpořádku Jana. Pokud by jsme sestavili silnej tým, a i Plzni by to vyšlo, můžeme spolu bojovat o třetí místo. Už mi ale bude jedno, kteří z nás by ho získali. Necítím už takovou příslušnost a hrdost k oddílu Bohemky, po tom, co se dělo kolem druhého kola.