Mistrovství východních čech v trojboji
Z Prahy jsme vyjížděli v 7 ráno. Andrej se chtěl po vážení najíst a vytrávit, což jsem chápala a schvalovala.
Ač jsme závodili jen dva, měli jsme plné auto, a to měl později přijet ještě jeden kluk přijet později svým autem. Měli jsme tak alespoň jistotu, že se bude mít kdo ujmout foťáku, kamery, i našich neposedných trik na benč :)
Když jsme dorazili do Mělníku, trošku jsme tam v mlze bloudili. Asi pětkrát se Andrej otáčel, aby se pustil jinou uličkou. Sokolovnu jsme ale naštěstí našli včas, takže jsme se v poklidu stihli zvážit i najíst.
Už od začátku mi bylo jasný, že to tam bude samej velkej chlap. Divila jsem se, že přijela i Monika Rovná, ale byla tam jen jako doprovod. Zkoušela jsem odhadnout, které z holek budou závodit. Při vážení jsem jich moc nezahlýdla, a svoji váhu jsem hádala jen jedné (Aleně). Že mám i druhou konkurentku v Denise, jsem se dozvěděla až před mrtvým tahem, kdy jsem s ní prohodila pár slov. Přišla mi moc štíhlá na to, aby měla stejnou váhu jako já, ale holt člověk jinak vnímá sebe, jinak ostatní.
No, vrátím se na začátek. Po vážení jsem si musela nechat zkontrolovat vybavení. Byly to moje první závody v trojboji, a takové podkolenky na mrtvý tah jsem sháněla až den před soutěží. Proto mě taky nakonec dostali.. na úplné pitomosti. Neměla jsem obyčejný tričko s rukávem, který údajně musím na dřep mít. A to jsem i na tréninku sundavala mikinu, aby mi osa hezky seděla na holé kůži a neklouzala po nějaké blbé látce.
Tak, tričko byl první problém. Koupit se tam nikde zřejmě nedalo, a z doprovodu nikdo nic náhradního neměl. Už to vypadalo, že budu muset svlíkat Rimsyho, když mě napadlo zeptat se Moniky. Přes ni mi nakonec své náhradní tričko půjčil doprovod Aleny (nevím bohužel jméno ani v jakém vztahu s Alenou jsou : ).
Základní pokusy jsem po loňské zkušenosti z republiky v benchpressu nahlásila dost nízko, abych případně mohla zvíšit. Proto jsem se taky začala radši rozcvičovat dřív, tak nějak intuitivně. Divila jsem se, že ostatní holky, byť všechny šly základ výš než já, už od cca 60kg šly do dresu. Já si tam dřepla svojich 85, a s klidem zvýšila základ na jistých 90.
Potěšilo mě, že stojan byl akorát vysoký, podlaha neklouzala, a dokonce ani to triko mi nezavazelo tolik jak jsem se bála. 
Dřep byl lehoučkej, tak jsem si pohrávala s myšlenkou jít rovnou 100. Nakonec jsem to ale nechala až na třetí pokus, a druhým šla svůj tehdejší osobák - 97,5kg. To bylo taky lehoučký, a 102,5 jsem taky udřepla. Měla jsem z toho ohromnou radost, protože ještě nedávno byl deřep mojí slabinou, a teď mi to jde tak hezky nahoru.
Po mé skupině byl na řadě Andrej, což bylo docela napínavý - on to vždycky umí udělat napínavý. No ale pak jsem zjistila, že mají jít ještě dvě skupiny, a to už ze mě trochu odpadávalo nadšení z osobáku. Začala jsem se trochu bát, že budu před benčem unavená, protože kofein má jak fázi nabuzení, tak fázi útlumu. Jsem hrozně netrpělivej člověk, tak jsem si ty dřepy u váhovky nad 100kg ani nevychutnala, a spíš se dívala kolik že toho ještě mají. Nedá se soustředit na soutěžící, když sama mám ještě něco před sebou.
No, než zkončili, došla jsem si koupit druhý kafe. Po zjištění, že má být ještě 20min pauza jsem si myslela, že snad čas zmrznul.
Rozcvičovat jsem se šla opět radši dřív, kdybych chtěla zvyšovat základ. Nahlásila jsem 55, což dám i bez trika. Bohužel v rozcvičovně mi to tentokrát moc nešlo. Lavička mi klouzala pod zády, byla jsem taková trochu zdřevěnělá, prostě jsem se na to necítila. Tak jsem základ nechala být na 55.
Protože rozcvičovna byla poměrně daleko od soutěžního místa, šla jsem radši dříve. Myslela jsem si, že půjdu snad jako první, a bála se, abych zase nepropásla první pokus kvůli času. No, 55 jsem naštěstí zvládla i s předlouhou stopkou. 60 jakž takž, 65 jsem už nedala. Zklamalo mě to. No, nemůže se dařit všechno, tak alespoň ten dřep.
A přišlo další čekání. Teď už jsem na to byla připravena, tak jsem se víc najedla, a rozhlížela se po okolí. Šla jsem se podívat na výsledky po dřepu, kde jsem se dozvěděla to, že jsme v kategorii tři, a taky to, že daly jen 110kg obě. To není zas tak velký rozdíl.
Andrej si po odsoutěžení a najezení lehl na peřinu, a tak trochu podřimoval. Já naopak byla pěkně netrpělivá, a doufala jsem, že alespoň teď nebude ta 20min pauza, když na tah není potřeba skládat lavičku a tak podobně. Bohužel byla.
Jako divák jsem si těžké kategorie benče taky příliš neužila. Byla jsem zvědavá, jak dopadnu s tím mrtvým tahem, když jsem vlastně ještě nikdy nešla v dresu do maxima.
Pořád jsem koukala po holkách, jestli jsou ještě na lavičkách nebo už se šly rozcvičovat. Jakmile zmizela Alena, šla jsem mrknout na rozcvičovnu, jak to tam vůbec teď vypadá s místem. Možná jsem byla překafená, ale nejradši bych šla zvedat rovnou soutěžně. V rozcvičovně jsem se chytala osy pokaždé když se na chvíli uvolnila - 60, 70, 80 a šla jsem oblíct dres. Mezitím do rozcvičovny přišli Andrej s Rimsym, tak jsem doufala, že mi hlídají čas na zvednutí základu. Nahlášeno jsem měla myslím 100. S dresem jsem si zalezla do uličky, abych při oblíkání nepřekážela ostatním co se rozcvičovali, ale paradoxně jsem tam překážela ještě víc. Stoupla jsem si totiž blbě do mezi uličky místo výklenku (nechtěla jsem aby každej viděl muj holej zadek), a nečekala, že tam tolik lidí bude procházet. Najednou jich tam muselo projít asi 8. Sotva jsem dres oblíkla, zas tama nikdo nechodil.
S dresem jsem si zatáhla 90 a 100kg, což mi stačilo k zvýšení základu. Radši jsem šla rychle nahoru, protože základ se údajně smí zvyšovat nejpozději 5min před začátkem disciplíny. Měla jsem ale ještě cca 10min času, tak jsem tam chodila jako tygr v kleci, skákala a hrála si s páskem, no prostě.. chtěla jsem už zvedat, a to tak, že jsem měla pocit, že snad zvednu i 200, když to předemě položej. Když na hodinách u rozhodčích byly asi 3 minuty, šla jsem se tam postavit. 2 minuty.. a najednou přišel Rimsy, že mám ještě 5 minut. To museli posunout! Měla jsem chuť řvát. Vždyť už jsme tam všeci byli připravení, a oni to ještě protahujou. Na první pokus jsem šla ještě nabuzená. Druhý jsem tedy zvedla rovnou o 10kg, ale pozvolna ze mě to nabuzení vyprchávalo, protože i v té jedné skupině bylo hrozně moc času mezi pokusama.
Kluci mi nějak vypočítali, že kdyby Denisa nedala třetí pokus a já ano, mohla jsem být druhá. Nicméně, ona těch svých 130 zatáhla s pěknou rezervou, takže si druhé místo zasloužila.
Když si to tak vezmu, byly toto vlastně nejzajímavější závody na kterých jsem byla, protože jsme s holkama byly na podobné úrovni. Mohlo to dopadnout jakkoliv. Stačí aby jedna z nás měla blbý den, druhá měla štěstí, a mohlo to dopadnout úplně jinak. Tohle byly závody jak maj být, kde není předem jasné kdo bude první a kdo poslední, boj od začátku do konce.
Na to, že jsem šla závodit s tím, abych hlavně nevypadla, jsem dokonale spokojena. Když to rozpitvám, tak jen ten bench mě trochu zklamal.
Po konci mrtvého tahu jsem se konečně víc najedla, bez strachu, že mě to bude pod páskem tížit. Cítila jsem se hrozně přecukrovaná a překofeinovaná. Příště bych to neměla tak přehánět s kafem a colou.
Nicméně čekání na výsledky bylo tak zdlouhavé, že bych možná bez toho kafe i usnula. Andrej i Lenka tam zase napůl spali, Julča taky podřimovala. Já si konečně užila i diváckou stránku soutěže, a že bylo na co koukat. Hrozně se mi líbí, jak se těm velkým "oplácaným" chlapům při zvedání rýsovaly svaly na předloktí, trapézy, ramena, některým i stehna. Měla jsem tam i svýho favorita :D ale bohužel nevím jak se jmenuje. Nějakou medaili si ale odvážel. Možná bych se mohla podívat, kdo vážil nejvíc kg, a našla bych ho tak :
Až při tom dívání jsem zjistila, že jsem na tah nemusela mít tričko. - tak příště no.
Když ale všeci dotahali, krom zábavného sledování těžce masochistického (občas i sadistického) svlíkání dresů, nebylo zas co dělat.
Dívala jsem se po lidech, a musela souhlasit s Julčou, že ti chlapi vypadaj líp oblečení než v dresu. Jen mám takový pocit, že ona to myslela jinak než já.. pro mě jsou hezčí bez dresu, protože tak vynikne i kulatější zadek, kterej dres úplně zmáčkne a zploší. Jeden takovej hezky kulatej seděl přímo před náma na lavičce. :)
I přesto, že bylo na co koukat, se vyhlášení výsledků hrozně vleklo. Podle propozicí měla soutěž končit ve 4 odpoledne. Vyhlašovat ale začali až v půl deváté!!! Přitom soutěž končila něco po sedmé.
Po vyhlášení jsme udělali pár skupinových fotek - s oddílem do kterého patříme, i když tam ani já ani Andrej nechodíme trénovat, s omedailovanýma Vršovičákama, a poslední skupinovka byla vzpěračská.
Nejsem sama, kdo psal report ze závodů, a taky ho mám dost osobně pojatý. No a protože o mě Roman Maršálek hezky píše, dám sem odkaz i na jeho report :)
A nakonec fotogalerie:ZDE