Velká cena Plzně 22.11.08

Tak jsem byla na své druhé Velké ceně Plzně. Tentokrát měla být ženská kategorie rozdělena i do váhových, tak jsem čekala, že přijde více holek než minule. Opak byl ale pravdou. Zato chlapů tam myslím bylo i víc.
Protože Vláďa jet nechtěl, a bylo najednou nějak málo aut, rozhodl se Luděk, že pojede také. Původně chtěl kvůli zádům zůstat doma. Navíc poslední dobou moc netrénoval. Že bude závodit, se vlastně rozhodl až na místě.
Nakonec jsme tedy závodili : já, Jana, Andrej, Evžen, Luděk, Petr, V.Tomšík a J.Brodský, J.Král a V.Popílka. Nevím, jestli k nám počítat i Gavora, ale asi ano, i když na tréninku ho moc nevídám.
Po našem příjezdu byly přípravy na závody v plném proudu. Natahovaly se kabely, nosily židle atd atd. Plzeňáci se činili :). Znovu u mě získali + za dobrou partu v oddíle.
Po zvážení jsme začali s Luďou hledat, kde by jsem se tak mohla převlíct a kde by mě mohl rozmasírovat. Holky se převlíkaly v nějaké menší posilovničce u šaten, tak jsem se tam přidala. Asi jsem byla jediná, kdo má něco proti hřejivce. Luďa mě tam masíroval dětským olejíčkem.
V rozcvičovně jsem pak byla jako "lev v kleci". Nasála jsem závodní atmosféru, a nejradší bych hned zvedala a zvedala a šla na prkna. Díky Luďovi jsem ale vydržela rozhýbání s osou a s těma mušíma vahama, vyslechla si kritiku a klasicky i pochvalu když jsem přetrhla (vždycky se mu líbí ty nepovedený pokusy, a ty povedený jsem podle něj většinou nedotáhla).
Když jsem konečně šla na první pokus, tak to nějak nevyšlo. Škoda, těžkých těch 55 nebylo. Druhým pokusem jsem je dala, a třetím 60. Když jsem to táhla ze země, cítila jsem jako obvykle, že to je těžký. Nebála jsem se toho ale, protože to bylo těžký "jako obvykle", když to dám. Od kolen už to bylo lehoučký. Když už jsem to měla nad hlavou, tročku se mi to otočilo, chvíli jsem měla pocit že to spadne za mě, chvíli že předemě. Držela jsem to, a hlavně si hlídala záda, ale musela jsem trochu vydechnout. Lekla jsem se, že už to nepostavím, ale ten výdech byl minimální, nadechla jsem se, a postavila to. Docela se mi ulevilo, a hlavně jsem měla obrovskou radost. Sice už jsem předtím 60 dala na tréninku, ale na soutěži to bylo poprvé.
Po mojem trhu šli na řadu kluci. Petr a Luděk. Tomšíka a Brodského, Popílku a Krále jsem sledovat nestíhala.
Luděk se trochu bál o záda, a myslím, že hlavně kvůli tomu nedal svůj poslední pokus. Trhnul 110,115, tam už byl opatrnější, a u 120 to zahodil. Petrovi se taky první dva pokusy povedly.
Než jsem šla na nadhoz, cítila jsem, jak ze mě energie trochu vyprchává. Další kafe jsem si ale dát nestihla. Nějak mi bublalo v břiše. Asi jak jsem toho moc nejedla, tak v tý pauze si asi tělo uvědomilo, že má hlad. Při rozcvičení to ale tak nějak odeznělo. Nadhazovala jsem do dřepu. Chtěla jsem poprvé vyzkoušet bandáže na soutěži. Při rozcvičení mi i dřep s 50ti přišel lehkej, ale u 60 s bandážema už jsem cítila, jak to mám těžký od země. 65 na prkně jsem dala. Pak jsem šla 70, ale špatně jsem odhadla, kdy si namotat bandáže. Delší dobu jsem tam v nich chodila, až se mi trochu odkrvily nohy. Blbě se mi to tahalo. Nadhodila jsem, a pak, nechápu jak se to mohlo stát, spadla jsem s tou činkou na zadek. Asi proto, že jsem ty nohy skoro necítila, jinak bych určitě neztratila rovnováhu. Míň ty bandáže ale utáhnout nejdou, to by spadly, a hlavně bych je neměla pod kolenem i nad kolenem kde jsou třeba. Od třetího pokusu jsem odcházela málem s otevřenou pusou, když mě to znovu hodilo na zadek. Byla jsem zklamaná. Hodně. Na lize to dám do polodřepu, a teď kvůli bandážím, který mi měly spíš přidat, spadnu pod tou vahou na zadek. Přimělo mě to k rozhodnutí, že budu dál nadhazovat do polo, než si ty nohy posílím. Nicméně, uvidím. Neměla jsem dost času na nějaký experimenty, pořád jsou teď nějaký závody.
Luďa pak nadhazoval docela lehce, i když se rozcvičoval poměrně dlouho. Ono když jde čelověk až skoro poslední, má taky svý nevýhody. Šel 120, 130, a když zkusil 135, zahodil to. Říkal, že to měl vpředu. Ale kdyby chtěl, tak to postaví. Pak z toho byl ale taky zklamanej, tak jsme už byli dva.
Než šli na řadu muži, dala jsem si jídlo(překvapily mě "opečené brambory", který vypadaly jako penízky :) ), a přemýšlela, proč je ten rozhodčí tak "kamenej". Ten menší, šedovlasej, co tam seděl minule a pořád se usmíval, mi byl o hodně sympatičtější, a i to povzbuzovalo k výkonu. Tentokrát tam taky byl, ale bohužel neseděl před závodníkem.
Andrej začínal s trhem na 115, což jsem neviděla. Pak 121 dost napínavě dal :), a 123 bohužel ne. Taky ho to trošku zklamalo, ale tak aspoň si dal osobák o 1kg. Ještě všem ukáže v Nové Roli. Evžen tradičně (jak psal náš trenér po lize) nedal základ, ale naštěstí si to pak spravil. (125 dal).
U nadhozu, opět kvůli dlouhému rozcvičování a únavě Andrej zkazil základ 153 (výraz). Samozřejmě váhu zvedl na 155, a druhý pokus bohužel taky nedal. Třetí už naštěstí nevzdal, a dal to. Všem se nám asi ulevilo, měl to prostě napínavý :. Evžen si při prvním pokusu se 170 utrhl mozoly. Sice to dal, vyčistili mu činku na 175, ty už ale nedal. Třetím šel rovnou 180, ale jen to vytáhl. Škoda. Smutní jsme tedy byli skoro všichni, přesto jsme se ale docela dobře umístili. Tři z nás si odnesli pohár - Jana za ženy, Andrej za juniory a Luděk za masters. Evžen byl ve své kategorii druhý, Petr taky dostal nějaký diplom, i když už nevím za jaké místo. Myslím, že jsme se nějak umístili snad všichni. Jen já si zas povzdechla nas zlatou medailí, kterou jsem dostala jakožto první z jedné ve své kategorii. Už mám takhle dvě. Radši bych tentokrát byla pro spojení váhovek do jedné. Sice bysme pak všechny neměly zlatou, za to by pak byly ty kovy opravdu cenné, jak se říká. Jediná medaile kterou zatím mám zaslouženou je ta z Juda. Bench - třeti ze tří, vzpirání dvakratá první z jedné :(

No, ještě poznámka ke konci. Když jsem se chtěla po závodech osprchovat, zjistili jsme, že sprchy jsou jen jedny, společný. Tak jsme šly s Janou spolu, a Květa (budoucí vzpěračka) nám držela kliku :))) . Sotva odešla, když už jsme se oblíkly do nejnutnějšího, vlezl nám tam nějaký chlap :))
A děkujeme J. Jílkovi za doporučení blízké hospody. Byla fakt blízko, a díky tomu jsme alespoň někam jeli na jídlo. Byla by škoda tuto hezkou tradici pozávodního jídla porušit jen proto, že závody končily pozdě, a starší vzpěrači chtěli jet domů.
Jen je škoda, že nechodí někam všichni. Ráda bych poznala vzpěrače z jiných oddílů. Kdybychom zamluvili hospodu, mohly by se tam sejít všechny oddíly, a po závodech pokecat, rozebrat jak se jim to líbilo, kdo se kam chystá dál a tak podobně.
Všimla jsem si, že v tom baru co je přímo u tělocvičny, byly zamluveny všechny stoly, ale pro koho? Bylo tam snad něco podobnýho?