Smrt si říká EBOLA
(Nekrolog o epidemii
vyvolané virem EBOLA
v Zairu v roce 1995)
Zdroj: Magazín Dnes+TV 1.6.95, str.12
Vražedný virus napadající
všechny orgány lidského těla během několika dnů, virus tak nakažlivý, že i
dlouhodobý pobyt na předmětech, kterých se dotkly jeho oběti, nijak nesnižuje jeho
vražedné schopnosti. Virus, který vyvolává takové onemocnění, že pohřební
rituály s jeho oběťmi jsou zrušeny a těla jsou předávána pouze týmům pro
likvidaci mrtvol. Představa světa, ve kterém by se jeho obyvatelé stali kořistí a
oběťmi nevyléčitelné epidemie. To není science fiction, ale holá skutečnost.
Na jaře 1995 obdrželo Centrum pro kontrolu infekčních nákaz v
Antlantě v Georgii (USA) vzorek viru, který se začal šířit v Zairu ve střední
Africe. Během několika hodin se potvrdily obavy vědců : oním virem byla Ebola, jeden
z nejvražednějších virů, jaké člověk zná. Existovala reálná možnost, že by se
Ebola mohla rozšířit z Afriky prakticky do celého světa. Poměrně velice rychle bylo
zapotřebí dostat se k jádru toho, co ovládá cirkulaci tohoto viru, za jakých
podmínek se může přenést na člověka a co ovlivňuje možnosti jeho šíření.
Ebola je vědeckou záhadou. Jelikož se toho mnoho neví o tom, jak se přenáší,
vzhledem k jejímu propuknutí by žádné místo na světě nemuselo být před ní
bezpečné. Světová zdravotnická organizace se rozhodla zasáhnout.
Během několika dnů přilétá do zairského Kikwitu, epicentra
epidemie, mezinárodní zdravotnický tým. Jeho posláním je zastavit virus a zjistit,
odkud pochází. Městečko Kikwit bylo spoutáno hrůzou. Virus Ebola si nekompromisně
vybíral své další oběti.Tisíce lidí se pokoušelo z města utéct, ale vojenské
policii se je podařilo zadržet. Mezinárodní tým vědců si na kraji města založil
velitelské stanoviště. Spojili své síly se skupinou zairských lékařů, kteří
přiletěli z hlavního města Zaire. Byli viditelně rádi, že se mohli seznámit s
takovými odvážnými lidmi, že se jim dostalo takové pomoci a podpory ze zahraničí.
To jim dodalo hodně sil, odvahy a povzbuzení, aby mohli bojovat až do konce. Každý
případ postižení virem Ebola musel být zdokumentován. Jediné opomenutí by mohlo
způsobit katastrofu. Propuknutí epidemie v Kikwitu skýtalo vzácnou možnost poznat a
prozkoumat záhadný virus. K propuknutí smrtící epidemie viru Ebola totiž nedochází
příliš často.
Nebylo to poprvé, kdy Ebola zaútočila na Zaire. Téměř o dvacet
let dříve, v roce 1976 vypukla podobná epidemie v nemocnici v Jambuku, tisíc
kilometrů severně od Kikwitu. Virus se šířil velice rychle. Zabíjel devět lidí z
deseti nakažených a nechal za sebou čtyři sta mrtvých. Mezinárodní tým lékařů
přijel tehdy pozdě a měl málo příležitostí ke zkoumání viru. Epidemie byla tehdy
zastavena staršími vesnic, kteří nařídili dočasný zákaz pohřebních rituálů a
ceremoniálů, které zahrnují dotýkání mrtvol. Místo toho izolovali jednotlivé
vesnice a spálili chatrče, ve kterých pobývaly osoby nakažené virem Ebola. Stejný
virus byl příčinou další epidemie v témže roce, tentokrát v Súdanu. Podle místa
výskytu této epidemie - říčky Eboly - byl tento virus pojmenován. Během epidemie
virem Ebola v Zaire a Súdanu onemočnělo 500 lidí, ze kterých v Zaire zemřelo 88%
postižených a v Súdanu 53%. V roce 1995 vypukla tatáž epidemie v největší
nemocnici v zairském Kikwitu. Nemocnice byla zcela opuštěná, tu a tam byl v nemocnici
zapomenutý pacient. Pro pracovníky mezinárodního týmu lékařů to byl šok,
zážitek na celý život. Situace byla z lékařského hlediska tak špatná, že
nejméně dva dny museli čistit nemocniční pokoje. V budově byli stále mrtví lidé.
Pracovní podmínky byly velice špatné, chyběly bezpečnostní prostředky na ochranu
personálu proti nakažení.
Stopy epidemie byly vysledovány až k chirurgickému zákroku, který
byl proveden na mladém laborantovi jménem Timofumu. Během několika dní po operaci
onemocněly dvě ošetřovatelky a jedna italská jeptiška, které asistovaly při
operaci. Jejich kolegové z nemocnice o ně pečovali, aniž by postupovali se zvláštní
opatrností. Pracovníci nemocnice je umývali je a přicházeli do kontaktu s jejich
tělesnými tekutinami. Během několika týdnů zemřelo šestatřicet zaměstnanců
nemocnice - doktoři, sestřičky a pečovatelé. Většina z těch, kteří přežili, z
nemocnice utekla. Zairský parlament hledal dobrovolníky, kteří by odjeli do Kikwitu a
pomohli při likvidaci epidemie. Nejméně dva týdny nemohli najít nikoho.Nakonec se
jich pár našlo, kteří odjeli do Kikwitu provést základní průzkum.
Před nemocnicí se stovky příbuzných a blízkých umírajících
denně modlili za jeijch uzdravení, zatímco lékařský personál prováděl důkladná
opatření, aby zabránil šíření nákazy. Přestože bylo úmorné vedro,
bezpečnostní opatření zavedená lékařským týmem vyžadovala ochraný pracovní
oblek o čtyřech vrstvách. Jakýsi umělý vodní příkop naplněný dezinfekčním
roztokem byl jedinou barierou mezi oblastí postiženou virem Ebola a ostatním světem.
Na rozdíl od viru HIV je Ebola značně odolný virus, který dokáže
přežít mimo lidské tělo. Jakýkoliv kontakt s pacienty nebo jejich okolím může
být pro člověka osudný. Virus byl nalezen v slzách, v krvi a dokonce i na povrchu
kůže. Neexistuje proti němu žádný lék a ani žádný způsob léčby. Smrt se
většinou dostaví do deseti dnů. Pacienti v počátečním stadiu své nemoci se jen
mohli trpně dívat na to, co se zakrátko stane jejich osudem.
Strašlivé následky Eboly byly poprvé zaznamenány v Evropě. Během
léta 1967 začali zaměstnanci farmaceutického ústavu v Marburgu umírat na záhadnou
nákazu. Stejně jako v Kikwitu se u postižených objevila zvláštní vyrážka. Jejich
obličeje ztuhly, jako kdyby se změnily v zombie. Postižení zvraceli černou tekutinu a
ze všech otvorů jim vytékala krev, která obsahovala velký počet virových částic.
Počáteční pocity bolesti dělil od smrti časový okamžik pěti dnů. Laboranti byli
nakaženi, když zabíjeli opice dovezené z Ugandy z Afriky - zelené kočkodany
Cercopithecus aethiops, aby z nich extrahovali krev nutnou pro přípravu vakcín proti
obrně. Původ viru nebyl objasněn. Stejný virus byl ze stejného druhu opic izolován v
témže roce také v Bělehradě.
Ebola je strašlivá nemoc, protože napadá všechny tělesné
orgány, játra, ledviny, mozek, prostě všechno. Nefunkčnost jednotlivých orgánů
působí postiženým nesmírné problémy a vyvolává nepředstavitelné bolesti. Virus
se úžasně rechle množí. Fragmenty odumřelých buněk ucpávají cévy. Pacientovo
tělo se pokryje modřinami, začíná krvácení do vnitřních tkání. Vzápětí na to
se krev začíná řinout ze všech tělních otvorů. V posledním stádiu zvrací
postižený jedinec krev a krvavou kaši z vlastních vnitřních, virem rozložených
tkání a orgánů. Stejné to muselo být ve středověku. Lidé umírali a nevěděli,
že se nemoc přenáší dotykem.
V roce 1989 se Ebola dostala do Spojených států. V té době jejich
obyvatelé netušili, že se v jejich samotném středu objevil jeden z
nejvražednejších virů světa. V karanténě pro opice ve washingtonském Restonu
začaly opice z jedné místnosti náhle umírat. Tajný vojenský tým vnikl do ústavu a
zabil všech šedesát opic z nakažené místnosti. Krize vyvrcholila, když začaly
umírat opice z dalších místností. Ukázalo se, že virus se šířil větracím
systémem budovy. Proto armáda zabila všech čtyři sta opic v ústavu. Hrozba epidemie
byla odvrácena. „Restonská" Ebola byla izolována z z makaků Macaca fascicularis
dovezených z Filipín. V této souvislosti je nutné poznamenat, že virus postihl pouze
opice. Nebyl zaznamenán přenos tohoto viru na člověka.
Události v Marburgu a Restonu ukázaly, že virus může zaútočit
prakticky kdekoliv. Ten týden, kdy mezinárodní tým přijel do Kikwitu, epidemie Eboly
právě vypukla. Lékaři měli strach z toho, aby se jim vše nevymklo z rukou. Když
viděli, že případů stále přibývá, nebylo pochyb o tom, že to bude každý týden
horší a horší. Během prvního týdne zemřelo sedmdesát osob. Všude se mluvilo o
osobách, kteří zemřeli nebo právě umírali na Ebolu. Lékaři dělali, co bylo v
jejich silách. Šéflékař týmu, Ali Khan z Indie, označil tuto situaci za řetězec
smrti. Aby byl tento řetězec přerušen, musely být vystopovány všechny případy,
které musely být odděleny od jejich rodin, a to i navzdory tomu, že to bylo v prudkém
rozporu se způsobem, jak tamní lidé uctívali své mrtvé.
Další věcí, která hrála důležitou roli při propuknutí
epidemie, bylo obstarávání pohřbů. Při přípravě těla k pohřbu dochází k
častému dotýkání se mrtvoly. Také během samotného pohřbu se mnoho lidí mrtvoly
dotýká. Je velice těžké náhle změnit celé věky trvající kulturní zvyky a
tradice. Je to přirozené, protože jsou zakotveny ve způsobu, jakým lidé jednají.
Lidem se muselo říct, že jakmile někdo zemře na tuto nemoc, musí být umístěn do
pytle, bude postříkán dezinfekčním prostředkem, uložen do rakve a hluboko zakopán.
Jak už to při takových epidemiích bývá, tým Červeného kříže
měl nejvíce nevděčnou práci. Všichni se jeho členům úzkostlivě vyhýbali a
považovali je za párije. Jejich návštěva znamenala vždy jen to jediné : tragédii.
Kdyby Ebola hledala nejideálnější místo, kde by se mohla
nejoptimálněji vyvinout, nemohla by si vybrat lepší místo než Kikwit. Kikwitu se
sice říká město, ale je to spíše obrovská zemědělská vesnice asi se čtyřmi sty
tisíci obyvateli. Není tam elektřina ani kanalizační systém, ani rozvod vody, malá
zdravotní péče. Negramotnost dosahuje padesáti procent. Místní strava zahrnuje hmyz,
opice a krysy a ti všichni jsou možnými nosiči viru. Za těchto okolností musel
mezinárodní tým vést osvětu : „Změňte svůj život nebo riskujete smrt."
Zorganizoval pouliční vzdělávací kampaň. Transparenty byly umístěny nad hlavní
ulicí. „Nemoc, která vám způsobuje krvácení, je nevyléčitelná a není proti ní
vakcíny. Musíte se chránit." Bylo velice obtížné poučit veřejnost, protože v
Kikwitu nebyly žádné masové sdělovací prostředky, nebyly tam noviny, televize ani
rádio, takže celá osvěta byla závislá na alternativních prostředcích.
Nové případy byli vysíláni identifikovat studenti medicíny. Byl
pouze jediný způsob, jak to v Kikwitu udělat : chodit od dveří ke dveřím. Celá
práce v Kikwitu byla rozdělena do tří oblastí : primární vědecký výzkum Eboly,
ošetřování postižených virem a pátrání po zdroji epidemie. Členové
mezinárodního vědeckého týmu byli přímo posedlí touhou najít zdroj tohoto viru. V
obdobích mezi jenotlivými epidemiemi přežívá virus Ebola pravděpodobně v
nějakých hmyzích nebo živočišných hostitelích žijících v deštném lese.
Vědcům se však nikdy nepodařilo identifikovat, ve kterém. Zdrojem Eboly nejsou opice,
ty jsou pouze jeho přenašeči. Dokud nebude přirozený hostitel viru identifikován, je
nemožné předvídat, kde by virus mohl udeřit příště. Při dřívějších
epidemiích bylo vysloveno podezření, že nositeli viru by mohli být kaloni a
netopýři, ale navzdory celým rokům intenzivního hledání nikdy nebyl nalezen jediný
kaloň nebo netopýr, který by měl v krvi buď samotný virus nebo protilátky proti
němu.
Tým vědců se snažil porozumět strategii, kterou používá Ebola,
když napadne člověka. Po deseti týdnech boje s epidemií zemřelo více než dvě stě
lidí. Počet nových případů začal pomalu klesat. Každá oběť a vlastní řetězec
přenosu byly vystopovány a řádně zdokumentovány. Konec epidemie se začal jevit v
dohlednu. Úsilí mezinárodního týmu se vyplatilo dramatickým objevem : týmu se
podařilo identifikovat nultého pacienta, tedy osobu, která byla infikována jako
první. Chytila tuto nemoc nikoliv od nějakého člověka, ale od něčeho v přírodě.
Onou nultou obětí byl Gaspar Menga. Zemřel čtyři měsíce předtím, než Timofumu
přinesl nákazu do nemocnice. Gaspar Menga byl uhlířem a žil v Kikwitu. Z jeho
blízkých a příbuzných ho přežil pouze jeho bratr Piere a jeho otec Inocent.
Pokladem epidemiologů se stala fotografie Gasparova pohřbu, která je mimořádným
zpodobením propuknutí epidemie. Všichni, kdo jsou na fotografii zpodobněni, jak se
dotýkají mtrvého Mengova těla, zemřeli.
Tým vědců důkladně vyšetřil nejbližší okolí míst, kde žil
a pracoval Gaspar Menga, tzv. indexový případ - osoba, kterou epidemie začala. Byly
odchyceny celé stovky drobných zvířat a kvanta různého hmyzu. To vše s jediným
cílem : nalézt Ebolu. Veškerá úmorná snaha vědců však byla marná. Hostitel Eboly
nebyl nalezen. Osvětová kampaň v Kikwitu se ukázala být dvojsečnou zbraní.
Některé oběti již sice nebyly oplákávány podle tradičních obřadů, ale byly
opuštěny svými rodinami, které se obávaly, že jakýkoliv kontakt by se jim mohl
stát osudným.
Přestože je Ebola nemilosrdný zabiják, tak není zcela bez
slitování. Tým lékařů po dalších třech dnech konstatoval, že každý pátý
pacient stále ještě žil. Tito pacienti přežili Ebolu. Nevykazovali již příznaky
choroby. Virus však nadále zůstal v jejich krvi a mohl být přenášem jejich
tělesnými tekutinami. Proro tito pacienti byli stále drženi v nemocnici. Nikdo
nevěděl, proč právě tito pacienti si vytvořili protilátky, které je zachránily.
Náhle se však objevil nový, děsivý případ. Jedna ze sestřiček
v nemocnici onemocněla. Klinická diagnóza byla nekompromisní : hemorrhagická
horečka, tedy Ebola. Nicole Organiová spolupracovala s lékaři. Přestože nosila plně
ochranný oblek, nakazila se. Lékaři se náhle začali cítit zranitelní. Zairští
lékaři vymysleli plán, který se setkal s prudkým nesouhlasem členů mezinárodního
lékařského týmu. V krvi těch, kteří přežili, jsou protilátky proti viru. Kdyby
Nicole dostala transfúze této krve, mohly by ji protilátky zachránit. Zahraniční
lékaři považovali tento plán za příliš riskantní. Nicole by mohla díky
transfúzí dosta AIDS, hepatitidu, popř. ještě další choroby. Zairští lékaři
však trvali na svém. Případný úspěch tohoto plánu by mohl zachránit i ostatní
postižené. Nicole byla navzdory téměř hmatatelnému nesouhlasu mezinárodního týmu
provedena transfúze krve od pacienta se stejnou krevní skupinou, který přežil infekci
Eboly. Čtvrtý den po transfúzi byly u Nicole zaznamenány první příznaky zlepšení.
Po týdnu již bylo zřejmé, že Nicole se pravděpodobně uzdraví. Zairští lékaři
proto provedli dalších osm transfúzí. Sedm pacientů přežilo. Západní lékaří
navzdory tomu zůstali nepřesvědčeni. Existuje totiž i jiné možné vysvětlení. V
pozdějších fázích epidemie, když virus opakovaně prošel velkým množstvím
lidských nositelů. může být tento virus méně zhoubnější. Je také možné, že v
pozdější fázi epidemie byli lidé vystaveni mnohem menšímu nebezpečí, měli jiné
znalosti a byli mnohem opatrnější, takže když byli nakaženi, virus byl méně
účinný. Ideálním řešením by bylo dát jedné skupině postižených transfúzi a
jiným nikoli. Anebo jim dát transfúzi placeby.
Pacienti, kterým byla provedena transfúze, byli posledními pacienty
v kikwitské nemocnici. Další případy se již neobjevily. Epidemie skončila. Během
několika týdnů se Ebolou nakazilo třista šestnáct lidí a dvě stě čtyřicet
čtyři jich zemřelo.Vzorky krve odebrané od pacientů byly odvezeny do různých
laboratoří na rozbor. Mohly by obsahovat markry (stopy), které by mohly vést k
odhalení záhad Eboly. Mezinárodní zásah byl úspěšný. Navzdory několika neshodám
se narychlo svolané skupině zairských a zahraničních vědců podařilo vyhrát tuto
bitvu. Světová pandemie byla zatím odvrácena. Na jak dlouho? Někde v deštných
pralesích tropické Afriky žije organismus, který přechovává v sobě virus Eboly.
Biologická časovaná bomba stále tiká.