Poslední přání
Byla jsem na plese. Všude kolem spousta lidí, hlasitá hudba a cinkot skleniček, to vše vytvářelo zvláštní atmosféru.
Tanec mě zmohl. Odešla jsem z hlavního sálu a chystala se posadit v uličce na jednu ze sametem potažených židlí. Než jsem se však stihla posadit, můj zrak padl na těžký závěs v rohu místnosti. Byl malinko odhrnut a škvírkou jsem spatřila staré oprýskané dveře. Byla jsem zvědavá, co se nimi skrývá. Potají, aby si mě nikdo nevšiml, jsem vešla za oponu, a zkusila dveře otevřít. Podivila jsem se že to šlo tak snadno, čekala jsem že budou zamčené. Pmalu jsem je otevřela a podívala se dolů.
Kolem úzkých schodů, které vypadaly že vedou snad až do pekla, byly zdi z šedého masivního kamene. Vydávaly zvláštní chlad, jako by byly živé. Měla jsem pocit, že každý kámen zvlášť na mě fouká, a popohání mě k cestě dolů.
Byla jsem bosky, na sobě jen lehké plesové šaty na ramínka, přesto jsem neodolala. Ze stolku, který stál poblíž dveří jsem vzala svíci a zapálila ji. Nenapadlo mě jaká to je zvláštní náhoda, že se vedle odemčených skrytých dveří vyskytuje tlustá svíčka a zápalky.
Doufala jsem že mi průvan tu svíci nezhasne, a pomalu se vydala po schodech dolů.
Šla jsem dlouho, tak dlouho, že mi úzkost svírala hrdlo a já zvažovala, že se vrátím. Stačilo však abych se otočila a viděla jen tu nekonečnou řadu schodů mezi zdmi, které jakoby se stále přibližovaly k sobě, a chuť mě přešla. Někde to jistě končí, a když už jsem ušla takovou dálku, přeci se nebudu zas vracet. Zrychlila jsem, téměř jako bych běžela. Šaty jsem si přidržovala rukou abych o ně nezakopla, a ve druhé jsem třímala svíci. Bála jsem se že zhasne, ale strach, že ta cesta nekončí, byl větší. Tam dole jistě bude nějaké světlo.
Konečně! Zaradovala jsem se, když se ulička začala rozšiřovat a schody končily. Zpomalila jsem. Na stěnách kolem posledních schodů visely louče. Dvě jsem zapálila zbytečkem z mé svíce a pomalu sešla do stále se rozšiřující místnosti. Byla prázdná, jen u zdi stála stará dřevěná lavička, která by se pode mnou jistě hned rozpadla.
Panika mě pomalu opouštěla, ale srdce mi pořád divoce bušilo. Rozhlížela jsem kolem, a přemýšlela, proč to tu asi je. Chtěla jsem jít dál, když tu najednou se vedle mého stínu objevil další. Šel směrem ke mně, už byl blízko. Bylo to spíš překvapením než strachem, že jsem fascinovaně dál zírala na ten přibližující se stín a nenapadlo mě otočit se. Zvedl ruce, a já za moment na svých očích ucítila šátek. Nepohnula jsem se, jen čekala až ho zaváže.
Na zápěstí jsem ucítila chladný kov. Po zádech mi přeběhl mráz, a já si teprve tehdy uvědomila jaká je mi zima. Něco klaplo, a na mých zápěstích zůstaly kovové náramky. Teprve teď jsem se lekla, a zároveň si uvědomila, že nemám šanci na útěk. Ohmatala jsem náramky a zjistila, že jsou upevněny k silnému pruhu kůže.
Trhnutí. Šla jsem kam mě vedl, vlastně spíš táhl.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se opatrně. Neodpověděl. "Kde to jsme?" "Kam mě to vedeš?" Odpovědí mi bylo stále jen zlověstné ticho.
Zastavila jsem se. "Nepůjdu dál dokud neodpovíš." Škubnul, až se mi kovový náramek zaryl do kůže na zápěstí. Vykřikla jsem bolestí, náramek byl ostrý jak nůž.
Po chvíli zastavil sám.
Oddělil od sebe kožené proutky na kterých byla má zápěstí, a někam poodešel. Přiložila jsem pěsti k ňadrům, a přemýšlela. Vlastně spíš mi mozkem běhaly myšlenky, jedna za druhou, jak splašené. Chtěla jsem si sundat šátek z očí, ale najednou mi ruce vyletěly od těla, a provazy mě táhly vzad. Narazila jsem do zdi, ruce vysoko nad hlavou, každou na jiné straně. Nemohla jsem s nimi pohnout. Cítila jsem se hrozně zranitelně, věděla jsem že mě má plně ve své moci.
Rozvázal mi šátek. Byla tma, takže jsem stejně nic neviděla.
Najednou se přímo přede mnou rozsvítilo obrovské světlo. Rychle jsem zavřela oči, a snažila si přivyknout mrkáním. Byl za tím světlem.
Kolem sebe jsem viděla jen kamennou dlažbu a obrysy nějakého nábytku.
Neviděla jsem jeho, ale on viděl mě. A to až moc dobře.
Po pár minutách když se nic nedělo jsem znervózněla. Měla jsem pocit jako by mě probodávaly miliony žhavých šípů, jako by na mě zíralo celé město, a přitom jsem nějak uvnitř věděla že je tam jen on, ten jeden člověk, co mi tehdy zavázal oči.
"Prosím, pusť mě.." šeptla jsem. Věděla jsem že to nepomůže, ale nemohla jsem tam jen tak stát vprostřed světla, spoutaná a zranitelná . "prosím.." "prosím" … šeptala jsem, aniž bych už přesně věděla o co vlastně prosím. Bylo to tak nepochopitelné, celá tato situace.
Cítila jsem jako bych ho už znala, a přitom jsem ho ani neviděla, nepromluvil, ba ani se mě celou tu dobu nedotkl.
Začali mi téct slzy.otočila jsem hlavu na bok aby neviděl že pláču.
Trvalo to aspoň hodinu, než se světlo zhaslo. Jako bych oslepla. Lekla jsem se, ale zároveň sem byla ráda že se konečně zas něco děje, že zmizí ta mizerná nejistota.
Na krku jsem ucítila nůž. Zvedl mi bradu, a pomalu jím sjel po mém hrdle až k dekoltu. Zahákl se o ramínko mých šatů, které snadno přeřízl, a odhalil tak mé ňadro.
Zhluboka jsem se nadechla, ze zavřených očí mi stekl slza. Dopadla na klíční kost, a stékala mezi ňadry, než ji zachytila špička nože.
Pláče. Bylo to pochopitelné přesto ho to překvapilo. Zachytil onu slanou kapku, ladně stékající po levém ňadru, špičkou nože. Díval se na ni v šeru které ona, oslepená světlem, rozeznávala jako absolutní tmu. Kapka se dotkla jeho rtů,a slaná chuť slzy, se smísila s kovovou chutí čepele.
Najednou mu to bylo líto. Dostal vztek, že nedokáže ovládat vlastní emoce, že ho jediná slza dokáže takhle rozhodit. Má jasný cíl, ví že to musí udělat, tak proč ta lítost?Prudce přeřízl i druhé ramínko šatů, které se ihned svezly k zemi, a odhalili tak vše co může ženské tělo nabídnout.
Musí zemřít.
Věděl, že pokud by zůstala naživu, odhalila by jeho tajemství, přišla by na to, co dosud tak pečlivě přede všemi skrýval. Pomohl jí k jejím touhám, ukázal jí strach, vyléčil ji z netrpělivosti, však nikdo nikdy nedokáže zbavit takového člověka jako je ona zvědavosti. Kdyby sem nepřišla, nemusel by ji zabít, ale ona přišla.
Přišla, i přesto že ji varoval.
Nikdy by se nevzdala toho co chce, toho, po čem opravdu touží, a to ji hnalo. A dovedlo ji to až sem, pod čepel smrti.
Než ji zabije, splní jí její poslední touhu, tu pro kterou si přišla, a která ji připraví o život.
Dovolí jí, aby poznala kým je, zatímco z ní bude život vyprchávat, po kapkách..
Rozsvítil svíci, aby ho viděla. Jemně se dotkl její tváře, a zašeptal
V žilách,
místo krve proudí ti víno,
sladké jak láska,
trpké jak život sám.
Jak rubín,
rozzáří se kapka
vystoupivši na tvém hrdle,
když ostrý nůž prořízne
tvou kůži, hladkou jak samet.
Chutná mi,
když vidím, jak umíráš
pod dýkou pomsty.
Jak trpíš v mukách,
a já vysávám život ze tvé tepny.
Tvá bolest stává se mou.
Byl jsem vždy tvůj,
však nešlo to jinak,
Promiň.
Umírala v extázi, slzy jí stékaly po tváři ve vodopádech. Konečně spatřila toho, na koho tak dlouho čekala. Konečně uslyšela jeho hlas, a cítila jeho ruce na své tváři, byl tak blízko, jeho rty je jejím krku, byla by šťastná, kdyby nevěděla, že tímto konči její život.
Byla bezmocná, celá jen jeho. Pro tuto chvíli, navždy.