K - část první
Po dlouhé době jela na dřevárnu. Těšila se, že ještě alespoň jednou zužitkuje svůj meč, pracně vyrobený z dubové šprušle od postele, koberce, kobercovky a olova na vyvážení. Měla vždy nejtěžší meč ze všech, ale uměla s ním pracovat. Příběh, i místo poblíž kamenné zříceniny hradu ji lákalo natolik, že neváhala jet sama. Těšila se na boje, i na večerně noční sezení u ohně.
Na místě už bylo několik lidí, skoro samí kluci, ale to už tak trochu čekala. Moc dívek na podobné akce nejezdí. Někteří přijeli už v kostýmech, jiní zatím v civilu. Ona měla pohodlné kraťasy, tílko a v ruce hrdě nesla svůj meč.
Zavedli je k ubytovně, poblíž které to vše o víkendu mělo proběhnout. Dostali instrukce k začátku hry. Neviděla ještě všechny účastníky a až večer u ohně měla poznat členy své tlupy.
Když se začalo stmívat, oblékla si svůj doma improvizovaně vyrobený kostým, vzala láhev, omotanou měkkou kůží, meč a vydala se podle instrukcí k ohni, za dobrodružstvím.
Táboráky byly dva, každý z jedné strany hradu. Byly dostatečně daleko od sebe, ale ne natolik, aby hořící oheň neprozrazoval polohu nepřítele.
Našla si místo, odkud viděla na hrad, a posadila se. Byla tu jediná žena. Ostatní, které po příjezdu viděla, tedy musely být v nepřátelské skupině, nebo jen doprovázely ráno své kluky na akci, a zůstaly na ubytovně. Prohlížela si členy své skupiny. Jednoho z nich znala. Když se setkala s jeho pohledem, usmáli se na sebe. Byli vnořeni do atmosféry hry, a slova by ji narušila. Přidělený vůdce skupiny vyprávěl příběh, a každý pak řekl něco o své postavě. Když se více poznali, začala se plánovat strategie, jak porazit protivníky, dostat se na vrchol hradu a vztyčením své vlajky ho ovládnout. Moc se do debaty nezapojovala. Návrhy co padly jí přišly rozumné a neměla k nim námitky. Více ji zajímal *2. Sledovala ho jak mluví, jak se u toho tváří. Nevěděla, jestli je to tím, že ho jediného trošku od vidění znala, ale byl z nich nejhezčí. Tak něžně roztomilý, až měla pocit, že to spíš ona bude v bitvě bránit jeho, než on ji. Přitom byl vysoký a určitě i silný.
Vůdce si asi všiml jak ho sleduje, a přiřadil je k sobě. Všichni měli někoho do dvojice, aby si navzájem chránili záda. Většina dvojic vyšla tak, že jeden měl meč, a druhý luk se šípy. I u nich to tak vyšlo. Vlastně si ani neuměla představit, že by *2 měl meč. Usmála se té představě.
Bylo jich deset a vůdce. Dvě dvojice se vydaly k hlavnímu vchodu, a dvě, včetně nich, šly na opačnou stranu. Počítali s tím, že dveře budou střeženy a mohlo by být snadnější nalézt jiný průchod dovnitř, ať už oknem, nebo přes hradby. Stále uměla dobře lozit po stromech a doufala, že toho využije. Byli ve střehu. Nepřítel mohl kdykoliv zaútočit a neznali jejich strategii. Šli kus od hradu, kryti stromy na kraji lesa a hledali vhodné místo pro invazi. Jedna zeď se zdála být schůdná, ale byl tam moc velký prostor, kdy člověk nebude chráněn. Pokud někde poblíž bude soupeřův lučištník s dobrou muškou, nemají šanci. Rozhodli se, že se rozdělí a pročešou okolí. Pak teprve vyšlou někoho na zeď.
Cítila trošku nervozitu. Byla teď s *2 sama, po tmě, na kraji lesa. Šla kousek před ním a vlastně ho vedla. Očima zkoumala krajinu. Smysly měla zostřené. Vnímala měkkost hlíny poseté jehličím a drobnýma větvičkama pod nohama. Vůni lesa, lehký vítr který ji hladil po tváři, a stejně silně vnímala i jeho přítomnost. Záda ji mravenčila na straně, po které on zrovna šel. Občas se po něm ohlédla a vždy se setkala s jeho pohledem. Stále se tak lehce usmíval, nevadilo mu, že ho vedla. Měla pocit, jako by ji úmyslně nechával v pocitu, že má navrch. I když samozřejmě věděl, že to dokáže kdykoliv otočit.
Najednou si všimla pohybu v koruně jednoho stromu – protivník už je viděl taky, a měl namířeno – na něj. Skočila po *2 a svalila ho na zem. Šíp proletěl nad nimi. Podívala se na něj a vlastně poprvé za ten večer promluvila: "Schovej se!" Vyskočila na nohy, popadla meč a běžela k nejširšímu stromu aby se zaštítila. *2 si kleknul, namířil a vystřelil. Protivník na poslední chvíli uhnul, ale sám tím ztratil mušku. Sledovala jejich boj, a zapomněla na okolí.
Lučištník ani u soupeře ale nechodil sám. *1 čekal přesně na tuto chvíli. Potichu se připlížil až k ní, jednou rukou ji chytil za pusu aby nemohla vykřiknout a upoutat tak *2 pozornost, druhou rukou jí vytrhl meč z ruky a zahodil ho.
Její překvapený výkřik přidusila pevná ruka a zbraň na obranu byla příliš daleko. Zpanikařila. Chytla ho za zápěstí a snažila se jeho ruku odtáhnout. Lučištníci mezitím odběhli dál, soustředěni na svůj boj.
Až teď ji napadlo, že ji mohl snadno zabít, ale neudělal to. Proč? Chtějí ji jako zajatce? Je žena, ale řadový voják jako všichni ostatní. Zaryla mu nehty do kůže, zapletla nohu mezi ty jeho a vší silou na něj s lehkým pootočením nalehla. Zabralo to. Spadl na zem, ale nepustil ji přitom. Rozplácla se vedle něj. Bleskově se přetočil a zasedl ji. Chytil ji za obě zápěstí a ruce jí zvedl za hlavu. Až teď ho poznala. Sice už jí nedržel ústa, ale stejně to nebylo potřeba. Takže ne jen jednoho člověka tu zná, blesklo jí hlavou. Byla zadýchaná a plná adrenalinu, připravena k boji i případnému útěku. Pohled do jeho očí jí však umlčel a přibil k zemi. Srdce jí bušilo čím dál silněji. Zkusila trhnout rukama a dostat se z jeho sevření. Zmáčkl víc, až přestávala cítit prsty. Uvolnila se a čekala na příležitost, kdy i on na chvíli povolí stisk, aby toho mohla využít. Zavrčela. Pomalu jí docházelo s kým má tu čest, ale nehodlala se vzdát. Stále ji probodával očima, čekal až se celá podvolí. Pomalu pokrčila nohy a pak prudce zamostovala. Povedlo se jí ho odhodit lehce stranou a uvolnit si jedno zápěstí. Chtěla se otočit a postavit na nohy, ale v půlce pohybu jí zafixoval nohy svými, natáhl je, ruku jí omotal pod paží a krkem a přitiskl ji těsně na sebe. Nemohla se pohnout. Jednu ruku měla zalehnutou pod sebou a druhou jí fixoval nataženou nad hlavou. Každým pohybem hlavy se začala škrtit, a nohy jí drtil mezi svými silnými stehny. Zavřela oči a snažila se zklidnit. Nevydrží ji takhle držet dlouho. Jednou se pohne, a ona musí být připravena toho využít. Nedokázala se soustředit. Až moc vnímala jeho tělo na svým, jeho dech na svém krku, ruku která jí shrnovala kostým a opírala se o její ňadro. Raději oči znovu otevřela a několikrát sebou škubla, ve snaze dostat se z jeho sevření a ze svých pocitů. Stiskl ji víc. Opět se uvolnila a odevzdaně čekala co udělá dál.
Malinko posunul svoji ruku, kterou měl omotanou skrz podpaží kolem jejího krku, a uchopil ji za čelist. Skoro jemně a lehce jí zaklonil hlavu. Nahnul se, a kousl ji do krku. Vyjekla překvapením. Celou situaci to posunulo jinam. Tohle už nebyla hra.
Začala sebou prudce zmítat. Vysunula ruku na které si dosud ležela, nevnímala bolest jak si ji rozškrábala o větvičky do krve. Byla plná zuřivosti. Bleskově se otočila tváří k němu, uvolněnýma rukama ho chytla křížem kolem výstřihu a začala škrtit. Přetočil se na ni, chytl ji za zápěstí, a odtrhl ruce. Omotala mu nohy kolem pasu a stiskla ho do kleští. Zapřel se proti tomu tlaku a zdálo se, že mu to nedělá žádný problém. Ruce jí opět snadno stlačil nad hlavu a výhružně se jí podíval do očí. "Klid," zašeptal. Byla zmatená. Srdce jí bušilo tak, že ho musel i slyšet. Věděla jistě, že tohle ke hře nepatří. Rozpouštěla se v jeho očích. Mohla zakřičet o pomoc, ale v této chvíli jí to přišlo naprosto absurdní. Byl to jen jejich boj. Jeho hra.
Zkřížil jí ruce a chytl jí obě zápěstí jednou rukou. Druhou ji uchopil za čelist a otočil jí hlavu do strany. Znovu ji kousnul do krku, a kousek níž se pak přisál. Cítila štípání a bylo jí jasné, že ta značka bude ještě pěkně dlouho vidět. Vzpouzela se a lehce kňučela. Z těla jí odcházela všechna síla. Najednou přestal, rychle se postavil, popoběhl, a než se stihla zorientovat, viděla jak utíká se svým i s jejím mečem. Za ním se hnala druhá dvojice z její družiny. Alespoň si to myslela. V tom šeru to nebylo moc poznat.