K - část čtvrtá
Nechtěla vidět ani jednoho. Po obědě se kradmo vytratila a šla do lesa, jak nejhlouběji mohla. Dívala se do korun stromů, občas se jen tak zatočila a pustila vše z hlavy. Broukala si melodie, smála se. Našla strom který se jí líbil, a vyšplhala až téměř na jeho špičku. Když se rozhlédla, viděla krásně i na zeď hradu, kterou se tehdy chystala zdolat. Pohodlně se posadila mezi dvě větve, a opřela se o kmen stromu. Vdechovala vůni lesa. Bylo toho na ni trošku moc, a nevěděla, jak si to přebrat. Myšlenky jí zmateně přeblikávaly, ukazovaly jí chvilky s jedním a pak s druhým.
Z představ ji vytrhl až pohyb, který spatřila na zdi hradu. Tak přeci je ta zeď schůdná, nemýlila se. Ale kdo to je na ní? Byl sám. Z dálky toho nebylo moc vidět, ale tušila, že všichni zřejmě budou opět u hlavní brány bojovat o beranidlo. Byl to chaos, snadno přehlédnou, že někdo chybí. Už minule si všimla, že tam jeden z protivníků chyběl. Je to on, a chystá se jim otevřít zevnitř? Rozhodla se, že jí samota stačila, a půjde zachránit svůj tým. Když se to tedy povede.
Slezla ze stromu a rozběhla se k hradu. Už byl uvnitř. V okolí nikoho neviděla, tak bleskově vyskočila na spadlý kus zdi a přelezla ji. Meč u pasu jí trošku překážel, ale i tak se nahoru zvládla dostat během chvilky. Dolů to bude horší. Stál na nádvoří. Byl to on. Takže její tušení bylo správné. Meč měl opřený o zeď. Zřejmě nečekal, že ho někdo vyruší. Snažil se odstranit jednu z vnitřních závor. Bylo jich celkem pět. Musel si na spodní stoupnout, aby dosáhl na horní. Byl k ní otočen zády. Potichu jak nejlépe mohla, sešplhala dolů. Zeď v otvorech se jí drolila pod prsty a stále musela dávat pozor na vlastní meč. Občas se s obavou ohlédla, ale nevnímal ji. Když byla dole, přikradla se k jeho meči a sebrala ho. Teď už ji zahlédl, ale bylo pozdě. Měla ho. Mohla ho snadno zabít.
Seskočil z brány a vytáhl z kapsy klíč. "Bez tohoto bránu neotevřeš." Nedůvěřivě se zadívala na malý klíček. Ukázal na prostřední závoru. Opravdu se zdálo, že je zamčená drobným zámkem. Když ho zabije, ničeho moc nedosáhne. Klíč bude mít stále protivník."Dobře, tak běž ven." souhlasila, že ho nezabije. "Bez meče neodejdu." "Když ti ho dám, zabiješ mě. Nemůžu ti věřit." "Nezabiju." stejně mu nevěřila. Zamyslela se. "Dám ti ho před hradbami, a chci vidět, jak s ním odcházíš." kývl. Přelezl hradby a ona ho pomalu následovala. S dvěma meči u pasu byla cesta o poznání složitější. Když na druhé straně doskočila na zem, chytil ji aby nespadla. Divila se, že rovnou nesáhl po meči, ale hned to pustila z hlavy. Řekla mu ať zůstane, a popošla kus k jeho táboru. Položila meč do trávy a vrátila se zpět."Je tvůj," kývla. Nespěchal. Pomalu šel k meči, a několikrát se po ní s úsměvem ohlédl. Když došel až k němu a zvedl ho, místo aby odešel, začal se přibližovat zpět k ní. Toho se bála, ale udělala si náskok. Otočila se aby se rozběhla na opačnou stranu. Zbledla. Kousek od ní byla nepřátelská dvojice a měli ji na mušce. Otočila se tak, aby viděla na všechny, a couvala zády ke zdi hradu. Vytáhla z kapsy píšťalku na přivolání posil. "To bych nedělal," řekl vážným tónem *3 a nastavil ruku. Otočila se na něj: "Proč?" než stihla doříct, jeden z protivníků jí píšťalku vyrazil z ruky, a druhý se postaral o její meč. Nevěděla kdy a jak se domluvili, ale byli docela sehraní. Jeden si ji hodil přes rameno a druhý jí chytl ruce, aby se nemohla bránit. Nesli ji ke svému táboru.
Když se blížili k cíli, postavili ji na zem. "Jen ty víš o klíči, nemůžem tě pustit ani zabít." řekl *3, vytáhl šátek který měl za páskem a zavázal jí ho přes oči. Chytil ji za ruku a druhou jí přidržoval za zápěstí aby si šátek náhodou nesundala. Cítila vůni dohořívajícího ohně, když kolem něj prošli. Pak se zastavil. S někým mluvil. Otočil ji a lehce naznačil ať couvne. Narazila zády do stromu, a někdo jí dalším šátkem svazoval ruce k sobě, za kmenem. Kůra ji škrábala do paží, ale více se soustředila na šátek. Držela ruce v pěst, aby si nechala trošku prostoru na vyvlečení se. Když byla přivázaná, zůstala u stromu sama. Chvíli hledala pohodlnější polohu, pak se svezla k zemi a posadila se. Za chvíli to v táboře ožilo. Kolem ohně se řešil další postup dobývání hradu, Otřela se o strom a za moment se jí povedlo stáhnout si šátek z očí. Trochu se při tom rozcuchala, ale alespoň viděla. Ne však na dlouho. *1 na ni od ohně viděl, a všiml si toho. Přišel až k ní, přidřepl a rozvázal uzel na šátku. Srdce jí zas začalo poplašně bušit. Jeho přítomnost v ní vyvolávala tisíce pocitů. Sílu i slabost, touhu i nenávist, vzdor i oddanost. Pralo se to v ní. "Nezlob, nech si ten šátek, nebo ti budem muset dát přes hlavu pytel," usmíval se, ale myslel to vážně. To si byla jistá. Nechala ho, aby jí šátek znovu uvázal. Pokaždé, když se při tom kouskem svého těla dotkl jejího, projela jí vlna elektřiny a naskočila husí kůže. Otestoval, jestli šátek sedí jak má, a zkontroloval i šátek na rukou. Pak odešel zpět k ohni.
Snažila se ruce uvolnit. Látka pomalu povolovala, ale pár minut to ještě zabere. Slyšela hluk, jak se všichni rozchází. Další etapa začala a její lidé neví, že existuje druhý vchod. Nebo to někomu došlo? Představovala si, jak asi hra pokračuje, a pozvolna dostávala ruce ze sevření šátku. Konečně se jí povedlo jednu ruku vytáhnout. Chvíli počkala, jestli neuslyší nějaký hluk. Pak se rychle postavila a strhla si šátek z očí, připravena vyběhnout.
Nikam se však nedostala. Překvapeně hleděla na vůdce, který stál necelý metr od ní, jako by čekal přesně na tu chvíli, až se osvobodí.
O tom, že jde o vůdce, nemohlo být pochyb. Stejně ji ale překvapilo, že ho vidí. Ten jeho pobavený úsměv, který dřív tak ráda sledovala z povzdálí, najednou vypadal docela zlověstně. "Jsi neposlušná," řekl s klidem, konejšivě jako by mluvil k malému dítěti. Také se tak cítila. Pomalu jí vytáhl šátek z ruky, rozvázal uzel a podával jí ho zpět. "Zavaž si to znovu." Pobavený úsměv z jeho tváře nemizel. Skoro něžně jí odhrnul vlasy, které jí padaly do tváře. Nechápala to, ale její ruce se zvedly a opravdu si šátek sama uvázala kolem oči. Vzal ji jemně za ruce a natáhl je dopředu. Povolil uzlíky, položil jí ruce přes sebe a znovu je svázal k sobě. Nebránila se. Vlastně si uvědomovala, že mu v tom spíš pomáhá, když sama drží ruce natažené před sebou. Moc její nová pouta neutahoval, tak jí šátek na zápěstí byl docela příjemný. Kousek ji za ruce popovedl. Držel ji za látku mezi jejími zápěstími. Natáhl druhou ruku a provlékl prst očkem její podprsenky. To u věděla, že je zle. Copak to vázání je tak známé? Bleskově si přitáhla ruce před prsa, nebo spíš se jí povedlo přitáhnout sebe k rukám, které on nepustil ze sevření. To však nezabránilo tomu, aby se podprsenka sesypala k zemi. Provázek, který mu zůstal v rukou, přehodil přes větev stromu, obtočil kolem šátku na jejích rukou, udělal uzel a utahoval ho. Tím jí táhl ruce vzhůru. "Ne, to není fér!" vykřikla vyděšeně, když ruce přestaly krýt její ňadra. Cítila se hrozně zranitelně, jako srna chycená do pasti. Měla utéct, dokud byla šance. Jak to, že ho nechala aby ji takhle ovládl? To opravdu pouhý úsměv dokáže tolik? Udělal druhý uzel a ruce jí tak zůstaly zdvižené nad hlavou. "Prosím, to nejde!" protestovala. Hlas se jí třásl. Cítila jak červená studem, a v očích ji tlačily slzy. Teď byla ráda, že má šátek a její slabost není tolik vidět. Kolem bylo ticho a klid. Zkoušela se dostat z pout, ale i když nebyl šátek moc utažený, jak byl omotaný provazem a zafixovaný směrem nahoru, bylo to těžké. Ruce se jí trošku odkrvovaly, tak své snahy za chvíli nechala. Pak uslyšela nějaký zvuk. Začala znovu kroutit zápěstím, svaly celého těla měla napjaté. Cítila, že k ní někdo přišel. Chvíli se nic nedělo, a pak ucítila pevnou ruku na svém odhaleném ňadru. Ucukla, udělala krok dozadu. Stáhnul jí šátek z očí. Paradoxně se jí ulevilo, když zjistila, že je to *1 a ne někdo cizí. Otočila se k němu zády. Nejistotu nahradilo odhodlání vzdorovat. Ruce se jí přiškrtily, ale už to ani nevnímala. Šahá na ni, jako by to bylo naprosto přirozené. Zuřila, a přitom za zády vnímala teplo jeho těla, a toužila ho cítit přitisknuté pevně na svém. Koutkem oka zahlédla vůdce. Seděl u ohně. *1 ji chytil za boky a otočil zpět k sobě. "Jsi pěkně nestydnatá," řekl, jako by se svlékla sama."Já si to nevybrala." odsekla. "Za chvíli končí etapa, to bude zajímavé, jak začnou přicházet ostatní." provokoval ji. "Tak mě odvaž,"... "prosím," dodala po chvíli. "Co z toho budu mít?" otevřela rty, nevěděla co říct. Byla zoufalá. "Nevím." Vzal její ňadra do dlaní a chvíli si s nimi hrál. Ucukávala jeho dotekům, jak jí to jen omezený prostor dovoloval. "Moc mi to neusnadňuješ," dělal, že přemýšlí. "Pustím tě," zvedla v naději oči a přestala se vzpouzet, "když si klekneš, políbíš mi ruku, poděkuješ a slíbíš mi svoji absolutní poslušnost." potvrdil svá slova přímým pohledem do očí. "Co?!" vykřikla pobouřeně. "To nemyslíš vážně." pokrčil rameny "Je to na tobě, ber nebo neber." "Trhni si!" odvětila a z očí jí sršely blesky. Škubla provazem, a divoce se snažila vykroutit z něj otlačené ruce. "Jak myslíš," usmál se, přejel ji pohledem od hlavy k patě a odešel k ohni.
Otočila se k nim zády. Přerývaně dýchala, snažila se uklidnit a reálně přemýšlet co dělat. Přece se nenechá ponížit jen tak.Určitě ji nakonec pustí, přece nedopustí, aby ji takhle všichni viděli. Nebo vůdce. Sakra, vždyť ten ji do toho dostal.Ostatní ale hrají jen jednu hru, nemůžou je do toho taky zatahovat.
Etapa končila. Zvuk trubky znamenal, že živí i mrtví se vrací zpět do tábora. *1 přišel znovu až k ní "Tak jak ses rozhodla? " "Nijak." "Tak to uděláme zajímavější," dodal klidně, a začal jí pomalinku rozepínat kalhoty "Nech toho!" vykřikla naštvaně a zoufale. Hodila s nadějí pohledem po vůdci, ale ten se na ni jen usmál a dělal že se dívá do ohně. *1 jí strhnul kalhoty pod zadek, ruce položil na lem jejích kalhotek "To neuděláš." řekla přesvědčivě a hypnotizovala ho pohledem. Pomalu začal kalhotky rolovat dolů. Skupina se blížila, za chvíli určitě dorazí. Stáhnul jí kalhotky tak, že byla zcela odhalená a bezmocná. Cítila opět slzy deroucí se ven. Přes knedlík v krku chraptivě zašeptala "Udělám to." "Cos říkala?" zeptal se, schválně, aby to musela zopakovat. Nenávistně ho probodla pohledem "Udělám to sakra, obleč mě a odvaž prosím." Srdce jí bušilo, bála se, že už to nestihne. Skupina se mohla objevit každou chvíli. Takovou potupu by nesnesla. Pomalu ji oblékl zpět spodní prádlo i kalhoty. Vychutnával si její strach a závislost na něm. Pak jí odvázal ruce. Bezvládně jí klesly podél těla. Asi chvíli potrvá, než je rozhýbe úplně. Sedla si na zem, a přitáhla kolena k sobě, aby se schovala. Nadzvedl obočí "Měla bys pokleknout," připomněl jí. Čím dýl to bude zdržovat, tím víc bude mít svědků. Klekla si. Natáhl ruku. Rychle mu na ni dala pusu a vychrlila ze sebe "Díky žes mě pustil." Moc se mu to nezdálo. "To nebylo moc přesvědčivý. Máš ještě jednu šanci, a ať ti to věřím." zhluboka se nadechla. Polkla hořkost, chytla jeho ruku a vtiskla na její hřbet delší polibek. "Děkuji že jsi mě odvázal, a slibuji ti absolutní poslušnost." Cítila jak jí na tom zrádném místě mezi stehny začíná pulsovat tepna rozkoše. Podívala se mu do očí. Až moc vnímala, jak na ni působí. "Dnes." dodala rozhodně.
Otevřel rty jako by chtěl něco namítnout, ale rozmyslel si to. Dnešek mu zřejmě bude stačit. Pak se uvidí. "Dobře, sedni si tu ke stromu a ani se nehni, než si pro tebe někdo z nás přijde." Sehnul se, a sebral ze země kůže, tvořící dřív základ její improvizované podprsenky. Sedla si ke stromu a přitáhla kolena k sobě. Chvíli na to přišla první skupina, zanedlouho po ní druhá.